Vždycky jde o souhru ve dvou. O maximální důvěru bez podmínek a beze slov. Když mě nebudeš držet, spadnu. Když ti nebudu věřit, nepustím se. Udělám piruetu, když ty mi uděláš prostor.
Tvá pravá noha jde dopředu ve stejném okamžiku, kdy má levá noha míří dozadu. Bez jediného zaváhání. Bez pobídky. Držíš mě pod lopatkami, tak pevně a samozřejmě, že o tom skoro ani nevím. Mohu ti dát paži kolem krku a ohnout se v hlubokém záklonu až k zemi. Znovu mě vrátíš zpět na pevnou zem, jakkoli vysoko jsem se odrazila. Zavírám oči a pouštím se. Vím, že mě chytíš. Vždycky jsem to věděla. Nikdy jsi nedovolil, abych spadla. Nikdy jsi neudělal chybu.
Nejraději mám, když kráčíme vedle sebe, bok po boku a synchronizujeme chůzi. Ráda ti přizpůsobím svůj krok. Budu muset dvakrát třikrát malinko poskočit, abych se s tebou srovnala. Tvůj krok vydá nejméně za dva mé. Pak už jdeme spolu, levá pravá, pěkně si to vykračujeme ruku v ruce. Máme už toho spolu tolik nachozeno. Za všechny ty roky! Míle a míle jsou cest, které znám. Pouštím se s tebou i po těch neznámých. Už ani nemusíš nic říkat, stačí, že tě držím za ruku a jdu s tebou. Mapu nepotřebujeme. V tichosti našlapujeme po měkké trávě a já se nořím svými podpatky hluboko do rozryté a kypré hlíny. A tak nějak se s tebou vznáším. Absolutně nemám tušení, jak to děláš. Zahneš přesně ve chvíli, kdy jsem já sama chtěla odbočit. Zastavíš se, abych si mohla stoupnout na špičky a dát ti pusu na nos. Pára se sráží ve vzduchu a ty máš ještě jíní ve vlasech. Držím se tě celou svou bytostí. Jako malá holka. Držíš mě i v těch nejnemožnějších pozicích silové akrobacie. Mohli bychom to časem vydávat za umělecké dílo. Schválně kolik bychom vydražili. Kolik bychom spolu vydrželi.
Spolu vydržíme všechno lásko. Ty jsi ten můj do páru. Tkaničky jsou také dvě - dneska se ti po cestě zase rozvázaly. Uvaž si na nich dvojitý uzel. Ten, který se nedá rozetnout.
Když jsem byla malá, smáli se mi kvůli mé chůzi. Nedošlapuji totiž na paty a houpám se. Mám to po tátovi. Spíš tančím, než chodím a jiná už nebudu. Nemáš to se mnou zrovna jednoduché, když se snažíš vyrovnat se mnou krok. Ale máš neomylný cit pro rytmus a nedovolíš, abych sešla z cesty. A tak tanečnice kráčí po boku bubeníka s naprostou samozřejmostí a lehkostí, jako by nic jiného ani nepřicházelo v úvahu. Nebo snad ano?
Pas de deux se v baletní škole trénuje, když je žákům dvanáct let. Dívka i chlapec si k sobě teprve nacházejí cestu a už si musí bezvýhradně věřit. A přitom každá chyba může vést k úrazu s doživotními následky.
Stejně to risknu.
