Páře se to a praská ve švech. Doslova. Nějakou dobu už o tom přemýšlím. Možná, že přemýšlím až příliš a za chvíli by mě uštvali neodbytní psi rozumu se všemi svými PROČ a ALE. Někdy je nejlepší to prostě nechat. LET IT BE.
Snažím se být profík a všechno o čem píšu, skutečně nejdřív prožívám na vlastní kůži. Teprve pak to pouštím dál do světa. Ten mi možná i časem odpoví. Anebo bude mlčet. Obě varianty jsou zcela legitimní a já je beru. Je mi blízký sokratovský postoj, i když klid na duši a pohodlný život mi to zrovna nepřináší. Občas si svá (pro někoho) nepopulární rozhodnutí pěkně vyžeru, ale učím se to přijímat s pokorou. Pěkně hubou do bláta a zase pomalu vstát. Připadám si jako Odysseova věrná manželka Penelopé, která to, co přes den utká, zase v noci rozpáře. Mně se na nějakou dobu (a podotýkám že vlastním přičiněním) rozpáral život. Švy nebyly tak pevné, jak se zprvu zdály. Především ty takzvaně domnělé sociální jistoty včetně pracovního poměru na dobu neurčitou a prozatím vydobyté a pevně střežené pozice. Tuto jistotu jsem tedy pustila. Vlastně opustila, protože se neslučovala s mým morálním přesvědčením. Ano, to stále ještě existuje. Vrhla jsem se poslepu a rovnýma nohama (a s rovnou páteří!) vstříc do propasti. Četli jste Klímovu Slavnou Nemesis? Díváš se ty do ní, nebo ona do tebe?
Opravdu jsem svůj život držela tak pevně v rukou? Ale prosím vás, nejsme už děti. Nenechme se uchlácholit iluzemi. Pravda sice bolí, ale zase lepší než drátem do oka. Alespoň vím, na čem jsem. A nelžu si do kapsy.
Už jste někdy letěli volným pádem neznámo kam? Pokud máte rádi adrenalinové zážitky (preferuji spíše prožitky - zažít není totéž co prožít), vřele doporučuji. Nicméně si na tomto místě dovolím malé varování. Prostor kolem vás bude nebezpečně svištět. Možná se vám to nebude líbit a budete se zprvu snažit držet se zuby nehty (ovšem nebude čeho). Vůbec nebudete tušit, kterým směrem se ubíráte (něco na způsob zorbingu v průhledné sphere kouli, slevu možno uplatnit v rámci Sphere programu). Blízké okolí vás nepodpoří a nejspíš ani nepochopí. Je přece ta nezaměstnanost, obzvlášť na tom drsném severozápadě a ty buď pěkně poslušná, ať si nenameleš. A někteří si budou klepat na čelo a možná vás i odsoudí. Inkvizice se netýká pouze šestnáctého století, je nesmrtelná a všudypřítomná. To je riziko povolání, se kterým se zkrátka musí počítat. Jsme přeci dospělí lidé, kteří činí své vlastní svobodné volby (za které bychom ovšem měli převzít i plnou zodpovědnost, že ano?). Ať to stojí, co to stojí. Nevšední zážitky vždy (a dokonce i někdy za) něco stojí.
Vždycky mě fascinovalo, jak se některé myšlenky odrážejí v realitě. Dnes by se to možná pojmenovalo (v souladu s moderním trendem osobního rozvoje a v jeho duchu pozitivních afirmací) jako MANIFESTACE niterného a neochvějného přesvědčení zarytého až pod kůži. Nesmíte ale pochybovat. A o sobě už vůbec ne. Uvedu názorný příklad. Když jsem se rozhodla pustit se (bůhví čeho všeho) a letět vstříc vesmírným a nesmírným zážitkům, hned na druhý den se mi urvaly obě uši od kabelky, prasknul mi za chůze náramek a vzápětí se mi vylomil přední zub. Zajímavé že?
Prostě to prasklo. A začalo se to párat (správně zapošívat jsem se nikdy nenaučila).
Jako téma své maturitní práce jsem si kdysi vybrala Horatiovu úvahu Je sladké být bláznem v pravý čas. A to až napodruhé. Skutečně jsem se tehdy jako blázen zachovala, když jsem se po asi dvouhodinové práci nad jiným (nudným a zcela všedním) tématem Dopis mé dospělosti, který si vybrala většina třídy, rozhodla téma změnit a zcela tak šokovala svou angličtinářku a třídního, který pak se mnou ve škole týden nepromluvil (ach ti doktoři filozofie!). Dobře si pamatuji, že jsem začínala slovy Je krásné slyšet ozvěnu božího smíchu. Dodnes ji čas od času slýchám, zvláště ve chvílích kdy se odvážím jít proti proudu. Moje práce byla nakonec ohodnocena jako nejlepší ze třídy, angličtinářce spadl kámen ze srdce a třídní profesor se mnou zase začal mluvit a lít mi do hlavy další filozofická moudra (těžký úděl oblíbenců třídních profesorů). Proč o tom vlastně teď píšu? Protože je vážně sladký být bláznem v pravý čas (KAIROS) a pustit se s důvěrou provazu, který vás vytáhuje z propasti. Jen v ní ještě chvilku vydržte. Nebudete litovat...
Dá se na to podívat ještě trochu jinak. Umět dobře párat je také umění. Coco Chanel spíš párala než šila. A rozparky jsou velmi sexy. Ráda je nosím. Je to velmi rafinované.
Mám pro vás jednu otázku k zamyšlení. Co je podle vás lepší - živý pes nebo mrtvý lev?
