Muž s černými brýlemi v obleku od Armaniho sedí na lavičce uprostřed atletického stadionu a pozoruje mě ostřížím zrakem jasnozřivého orla. Vím, že je tu speciálně kvůli mně.
V duchu hodnotí se svými brilantními pozorovacími a analytickými schopnostmi, jimiž je nadmíru obdařen, každý můj pohyb, techniku jeho provedení, precizní koordinaci nádechu a výdechu a celkový dojem, který v něm svým během vyvolávám.
Když probíhám kolem něj, dávám do toho všechno. Nedovolím si ubrat ani o setinu svých možností. Jedu nadoraz, dosáhla jsem svého limitu a překročila ho. Čas se zpomaluje ve shodě s teorií relativity a já jsem pro tuto chvíli dokonale synchronizovaný a výkonný robot vědomý si každé konsekvence svého pohybu a zároveň se na sebe dívám z nadhledu. Vidím celkový obraz, který mě osvobozuje a zároveň chrání před tím jeho. V setině vteřiny se na něj podívám, ale jeho černé brýle mi vrací jen můj vlastní odraz. Jsem naprosto soustředěná a dá se říct, že i klidná, ale pocit štěstí jsem nechala kdesi na startovních blocích. Běžím o … o co vlastně? O jeho uznání, svou sebeúctu a definitivní potvrzení, že jsem dobrá? Dobrá pro koho?
Pak na to přijdu v jasném záblesku vědomí při prudkém nádechu. Zčistajasna. Běžím pro radost a nezávisle na tobě. To poznání mě donutí prudce zastavit. Zvíří se prach, antuka odletuje ve vířivých spirálách, až se ocitám v chráněném prostoru oka hurikánu. Kdo se teď dívá upřeněji? A kdo koho pozoruje?
Trénoval jsi mě dlouho a dobře. Ale proč?
Ráno vstávám jako přejetá parním válcem a bourám, jak je mým dobrým zvykem, do prvních dveří, na které narazím. Problém mi dělá i najíst se příborem. Do odpadkového koše se nikdy netrefím napoprvé. Koordinaci dlouhodobě nezvládám. S výjimkou tance, tam ji mám kupodivu zvládnutou s precizní bravurou. Zázraky se občas dějí.
Už dlouho jsem si nepsala sny. Zase začnu. A pak si půjdu zaběhat. Čistě sama sobě pro radost.
