"Tak to je teda něco!", pomyslela jsem si, když jsem nedávno narazila v jakémsi vědeckém časopise (bůhví jak se mi dostal do rukou) na informaci, jak se housenka proměňuje v motýla.
Musím se přiznat, že mě celý ten transformační a neviditelný proces nevysvětlitelným způsobem přitahuje. A poněkud i zneklidňuje.
Totiž, ono je to asi nějak takto. V hloubi těla (a snad i v hloubi duše) housenky, která se již pěkně zakuklila a spokojené si hoví slepě důvěřujíc tomu, co se na ni v nejbližších vteřinách, minutách, hodinách a dnech chystá, se postupně začne formovat malé "cosi", čemu biologové vzletně říkají imaginární disky. A toto "cosi", co si imaginují dokonce i přírodovědci, protože to jaktěživo nikdo nikdy neviděl, je pro naši housenku cizorodým a proto nanejvýš nepřátelským prvkem v jejím imunitním systému. Začne se tomuto "cosi" zuřivě bránit ve snaze je co nejrychleji zlikvidovat. Zpočátku se jí to i celkem úspěšně daří, jen už si teď tak spokojené nehoví a v kukle se chuděra dost nadře. Daří se jí to až do doby, než se imaginární díky do sebe navzájem zaklesnou (něco na způsob tektonických desek), začnou se spojovat, až vytvoří paralelní systém, který na původní a zprvu i účinný imunitní systém housenky, vyvine takový stres, že pod jeho tlakem dotyčná zkolabuje.
Zdá se, že housenka v osudnou chvíli zemřela. Nikoli přátelé, nezemřela. Transformovala se. Na nejhlubších úrovních její podstaty se z imaginárních disků začnou neznámým způsobem a z neznámých důvodů tvořit imaginární buňky, které ze zhrouceného těla prvotní housenky vymodelují motýla. Ten se z těsného sevření kukly následně vysvobodí, aby poprvé otevřel vstříc světu svá nádherná a všemi barvami zářící křídla. Táhne ho to ke světlu.
Odložila jsem vědecký časopis neschopna slova (a to prosím opravdu nepatřím mezi typy, které se dojímají nad vědeckými studiemi a obzvláště ne těmi přírodověckými, jsem ryzí humanista). Ale tohle mě dostalo do kolen a pár dní mi kolem imaginárních disků kroužily myšlenky jako něžní třepotaví motýlci, které ne a ne chytit do síťky a kteří o tomhle všem nemají ani páru a přesto si vesele létají dál. Na svou předchozí a přízemní formu existence již naštěstí dočista zapomněli. Teď je to láká k dosud nepoznaným filozofickým výšinám.
Možná se tě to tak dotklo, protože je to osobní.
Transformace, pokud jí procházíte vy nebo někdo z vašich blízkých, je vždycky velmi osobní záležitost, která se vám zařezává až do morku bytosti a nestydí se jít ještě dál. Ještě hlouběji až na dřeň samotné kukly, kde jste si mysleli, že se načas schováte a schoulíte v klídku do klubíčka a že to nějak projde samo a bez vás. Že tomu procesu stačí jen důvěřovat. Tak takhle to prosím nefunguje, alespoň ne podle nejnovějších poznatků vědeckého výzkumu. Je mi líto. I mně samotné. Imaginární disky vyvíjí neúprosný tlak. Žádají si maximální pozornost a energii k uskutečnění celého vnitřního přerodu, který již v této fázi nejde nijak zastavit. Mažou staré programy včetně vzpomínek s nimi spojených bez špetky sentimentu a úcty ke staré veteši, kterou si léta opečováváte ve svých spodních šuplících a chodíte se s ní potají mazlit. Na jejich místě se samozřejmě ještě nevytvořily žádné nové, takže šuplíky zejí prázdnotou a křičí hladem po naplnění. Nakonec už nejspíš nezůstanou ani ony, protože má přece zkolabovat celý systém. Tak to jsou vyhlídky a na kameni kámen. Kde nic, tu nic, jen mlhavá vidina budoucího motýla zrozeného z něčeho tak pofidérního jako jsou imaginární buňky, které v této chvíli snad ani neexistují. Utěšuji se a říkám si, že přání často bývá otcem myšlenky.
Ve své kukle si rozhodně už nějakou dobu spokojené nehovím. Imaginární disky, které jsem nahmatala svými imaginárními tykadly, mi to v žádném případě nedovolí. Už o sobě ale navzájem víme a dva systémy teď nějaký čas poběží vedle sebe a můj systém se bude do posledního dechu bránit tomu novému a cizímu. A pak? Děj se vůle...
