Když se onehdy zeptala jedna novinářka Edith Piaf (sedící na pláži a vesele kmitající jehlicemi), co by vzkázala všem ženám na světě, kdyby to měla být jen jedna jediná věc, odpověděla prostě MILUJ. Pro jistotu to 3 x zopakovala.
Často na její vzkaz myslím. Co všechno do toho jediného slova vložila. Co tam ukryla jako pomyslný vzkaz v láhvi, který nakonec do moře nehodila. A co přesně tím vlastně myslela? Miluj život? Miluj, co to dá? Miluj až do konce a nadoraz? Miluj právě toho jednoho jediného (kterému ses naplno oddala a se kterým ses rozhodla navždy svázat svůj život)? Miluj tuto chvíli? Miluj, i když už nevíš kam a jak dál (pořád ti ještě zbývá proč)? Miluj, i když se teď usmíváš přes slzy? Miluj navzdory všemu? Miluj, protože stejně nevíš, co ještě dalšího přijde? Miluj, protože je to tvá jediná šance? Miluj, protože nic jiného neumíš? Miluj, protože jsi žena? Miluj celým svým srdcem? Miluj, protože to jediné dává ve tvém životě smysl? Miluj a už se prosím dál na nic nevyptávej? Miluj všechny tyto otázky, i ty, co tě pálí na jazyku a bojíš se je vyslovit?
Naslouchám odpovědím, které někdy přicházejí, když dokážu být úplně potichu. Edith mě zpovzdálí upřeně pozoruje se svým typickým diblíkovským úsměvem a nepatrným pokrčením ramen. Jo holka, někdy člověk holt prostě neví a je třeba to tak brát. Nic nenaděláš. Teď mlč a naslouchej svýmu srdci. To jediný ví pravdu. To jediný tě nezradí.
(Nořím pak prsty do horkého písku a dělám, že upřeně pozoruji vzor, který pomalu roste pod jejími hbitými prsty. Hladce a obrace. Tak hladce to zase nepůjde, už teď jsem obrácená naruby. A probodaná jehlicemi skrz naskrz.)
Navrhuji teď udělat si malou přestávku ve výuce. Myslím, že si ji opravdu zasloužíme. Jdu si dát horkou čokoládu. Ale stejně, řekněte sami, že vás teď Edith taky dostala? Pěkně Vám zamotala hlavu, že? A nestyďte se před ní za to, hodně toho prožila a ještě víc toho chápe. Šansony (a obzvášť některé jejich protagonistky) se umí zadřít hodně hluboko pod kůži a některé ji přitom i rozedřou. Do krvava. A bez lokální anestezie. No, zkuste být přitom úplně potichu.
Lekci máme (protentokrát tak nějak dá se říct) za sebou, i když na opakování a přezkoušení také jistě brzy dojde. Tak trochu pokročíme. Edith je v tomto ohledu neúprosná (ví, že jí utíká čas) a šetrně ale pevně mě pomalu kormidluje do další povinně volitelné látky. Naučím tě ještě jednu důležitou věc, kterou budeš v životě nutně potřebovat. Teda jestli chceš (horlivě kývu hlavou, aby si to náhodou nerozmyslela). Je to takový moje malý tajemství. No, nechlubím se tím zrovna na počkání, tu comprends? A opět ten diblíkovský úšklebek s nepopiratelným francozským šarmem (který marně každé ráno nacvičuji před zrcadlem, ale pořád mi přitom schází jistá nepatrná ale přesně odměřená dávka nonšalance). Následuje upřený pohled hlubokých hnědých očí, které by mohly vyprávět (ale už jenom šeptají, protože se toho navyprávěly až až). "Používej svoje chyby, ale nikomu o tom neříkej."
Teda přiznám se, už mám za sebou pár hodin tvrdého koučování i terapie, pročtené stohy knih na téma osobní rozvoj (pravidelně odebírám i jistý časopis), ale to tu ještě prosím nebylo. (Nebo mi něco zcela zásadního uteklo.) Toto je přátelé, jak to jen ehm trefně vyjádřit, abych nesklouzla do bahnitých vod prvoplánovosti a poplatnosti bůhvíčemuvšemu, kterýmžto se vyhýbám jak čert kříži. Zahalím se tedy pro tuto chvíli do milosrdného hávu eufemisu, mlha přede mnou, mlha za mnou... Je to vskutku nečekané. Mimo všechny dosavadní kategorie. Jo, tajemství je holt tajemství a je potřeba ho ochraňovat a ctít. A darovanýmu koni se na zuby nekoukej. Zaplavuje mě vlna vděčnosti a upřímného obdivu k té, která si tu ledabyle na ukazovák navíjí klubko, jako by se nechumelilo.
Co si s tím však počít? Své chyby jsem přestala počítat již dávno, nemluvě o jejich uvědomělém (a natož) záměrném používání (probůh!). A Edith je jako vždy skoupá na slovo. Navíc už pomalu doplétá vzor s růžovými bambulkami a skládá jehlice. Co složím já? Hold té, která si tu bezostyšně sedí, hrdlem jí drnčí nezpochybnitelné rrr a která teď prrrávě doštrrrykovala? Praporrry své vlajkové lodi ještě bezpečně kotvící v přístavu? Báseň, kterrrá se ve mně teprve rrrodí a zadrrrhává mi hlas? Potají se snažím vylovit z kabelky kapesník tak, aby to neviděla. Je neuvěřitelně jasnozřivá, ještě než tak stihnu učinit, mi chvatně podává svůj. Ma Chérie, Ma Petite...
Nad hlavou mi právě přelétl ukřičený racek. A vedle mě tu sedí Malý Velký Vrabčák se zářivým a nevyzpytatelný úsměvem. Un petit oiseau. Hledíme obě na daleký obzor a já ji podezřívám, že už dohlédla i za něj. Zkusím být zase jednou úplně potichu a budu prostě čekat, co přijde dál. Bez jediného zaváhání, n´est-ce pas?
