Zakódujme televizi a rozhlas. Je to férové

Sněmovní prázdniny přerušily oprávněně vzrušenou debatu o takzvaných koncesionářských poplatcích, nicméně lze tušit, že toto téma s návratem poslanců do lavic opět oživí otázku, jak dál s veřejnoprávními médii.

K problematice se vyjadřovali snad všichni, od politiků všech barev až po hospodské mariášníky v živořící hospůdce v zapadlé obci.

Diskuzi nad vládou tlačeného návrhu novely zákona lze rozdělit do čtyř hlavních oblastí: zvýšení poplatků (v podstatě daně), rozšíření počtu povinně platících, změny v platbách zaměstnavatelů a „zasloužená“ podpora těchto médií jdoucích na ruku současné garnituře. Paradoxně poslední jmenovanou oblast si jako jedinou dokážu logicky zdůvodnit. Motto zní: „Vy nás roky chválíte, na opozici nic hezkého nenajdete, tak tady máte peníze (i příznivců opozice) navíc. Volby se blíží, neopouštějte nás!“

Chtěl bych ale krátce okomentovat navrhovaný nárůst počtu těch platících, kteří kromě televize vlastní jakýkoli přístroj schopný přijímat televizní či radiový signál. Nově jde o tablety, mobily, laptopy a tak dále. Zaujalo mě totiž vysvětlení poslance TOP 09 Ondřeje Jakoba, který prohlásil: „Redefinice poplatníka podle technických prostředků je dle mého názoru nezbytná. Současné znění zákona je v tomto ohledu třicet let staré. Technologie se za tu dobu změnily poměrně radikálně,“ prohlásil (echo24.cz). Naprosto s ním souhlasím. Technologie šly nepochybně obrovsky dopředu. Nicméně šly dopředu na všech frontách, včetně příjmu signálu. To ale pan poslanec nepřipomíná. Ví proč.

Kardinální otázkou týkající se veřejnoprávních médií zůstává, že občan musí povinně platit službu, kterou nepotřebuje, odmítá či dokonce kritizuje. A tady je technologické jádro pudla. Pokrok totiž umožňuje nejen snadnější příjem, ale také i jednodušší zakódování (omezení) konkrétního televizního a rádiového příjmu. Není nic triviálnějšího než umožnit těm, kteří chtějí služby České televize a Českého rozhlasu využívat, aby si je platili přímo, ať mají, či nemají televizi, mobil či tablet. Kdo přispívat nechce, má smůlu (nebo štěstí). Toto řešení považuji za naprosto férové. Z výše uvedené servility těchto médií vůči vládním stranám nepřekvapí, že jsou vládní politici k takovému řešení hluší a slepí. A to je ta samá média označují za pravicové strany, pro které je trh svatý. Nechť tedy ten samý trh rozhodne. Budiž. Uvidíme.

Vedlejším produktem tohoto přístupu by byla velmi cenná informace, do jaké míry jsou lidé ochotni za veřejnoprávno, jehož definici vlastně dodnes nikdo nezná, platit. Ředitelé obou institucí se často chlubí průzkumy důvěryhodnosti a oblíbenosti televize a rozhlasu. Pokud jsou objektivní, nic by přece neriskovali. Milují nás, chtějí nás, ať platí. A koho by naopak v kapse hřály desátky od lidí, kteří na obě média hledí skrz prsty?

Jako milovník legendárního seriálu Jistě, pane ministře se mi připomenul díl nazvaný „Kultura má zelenou“. Šedá eminence v podobě stálého tajemníka ministerstva administrativních záležitostí jménem Humphrey Appleby se snaží zabránit ministrovi v prodeji budovy veřejné galerie, do které v podstatě nikdo nechodí. Argumentace tajemníka je nanejvýš aktuální: „Subvence jsou pro umění, pro kulturu. Ty nelze rozhazovat na to, co by si lidé přáli. Dávají se na to, co lidé nechtějí, ale co mít musí.“ Přesné. Zřejmě tento seriál znají i koaliční poslanci. Inspirací není nikdy dost. A o tom to je.