U elektrokoloběžek stále vítězí byznys. O „sdílení“ nejde

Víte, co spojuje Paříž, Kodaň, Gelsenkirchen, Toronto, Barcelonu a nyní i Madrid? Zmíněná města po velmi negativních zkušenostech přistoupila k zákazu „sdílených“ elektrokoloběžek.

Zdůvodnění je všude stejné. Firmy nesplnily podmínky, ke kterým se zavázaly v dohodě s radnicemi. Především šlo o nedostatečnou ochranu chodců.

Tak jako nůž nemůže za to, že někdo někoho bodne, automobil za to, že řidič srazí chodce, ani elektrokoloběžka nemá zodpovědnost za svého majitele, v našem případě firemního klienta. Za častou bezohlednost, sobeckost a nadřazenost. Za dominanci absolutních práv nad povinnostmi a pravidly.

Tak jako v jiných oblastech života i u elektrokoloběžek se nás někteří politici snaží zmást používáním hezkých slůvek novodobého newspeaku. Jedním z nich je i „sdílení“. Nicméně u elektrokoloběžek jde jen a pouze o byznys parazitujícím na veřejném prostranství. Už před víc než rokem pirátský náměstek primátora Zdeněk Hřib přišel s prohlášením, že město chystá navázat smluvní vztah s provozovateli koloběžek. Ten by měl nastavit striktní pravidla včetně sankcí za jejich porušení. Proč dodnes nejsou, nikdo netuší. Času dost. A i kdyby se smlouvy uzavřely, myslíte si, že se něco změní? Zkušeností ze západní Evropy je dost. Paradoxně zrovna v této věci se Praha jaksi neinspiruje.

Nejsem přílišným zastáncem referend, ale v tomto případě bych souhlasil. Například pařížská radnice ho uspořádala, a skoro 90 procent obyvatel francouzské metropole se vyjádřilo pro zákaz. Nicméně zástupci vedení Prahy by především měli odpovědět na kardinální otázku. Co elektrokoloběžky pozitivního přinášejí? Můj názor je jasný. Jen problémy.