Strašení v politice

Nedávné volby jako by v mnoha momentech byly inspirovány tvůrci hororových filmů. Na jednu stranu se horory části lidí nelíbí, ale na druhé straně je zase mnoho lidí miluje a „sjíždějí“ stále stejný film dokola.

Ona nám ta politika tak nějak připomíná seriály, ty hororové poměrně často. Po nějaké době se však seriál okouká, ale herci zase hrají v dalším seriálu. Ten sice po čase skončí v archivu, ale většina hereckých protagonistů se objeví v nových kulisách dalšího seriálu znovu.

Zdá se, že autoři hororů se úspěšně uplatňují jako tvůrci volebních kampaní, možná méně než tvůrci zamilovaných seriálů z červené knihovny. Volební kampaň totiž můžete v zásadě postavit jen na dvou přístupech. Na lásce k oblíbenému politikovi (těch oblíbených je ovšem poměrně málo) nebo na strachu před něčím či před někým (a to je většina kampaní).

Vzhledem k tomu, že volební kampaně jsou skoro pořád, mají hororoví režiséři, dramaturgové a scénáristé takřka stálý zdroj obživy. Takže i v kampaních našich politiků, polopolitiků či nepolitiků fungují pouze dvě věci: láska nebo strach. A jak vidíme kolem sebe, tak ta láska v politice moc nezabírá. Tím nemyslím lásku mezi politiky a političkami, ale lásku voličů, lásku lidí. To, co zbývá, je tedy strach, žádná láska. Strach zpracovaný lépe, hůře, méně či více silně. Strach před bůhví čím. Jednou poplatky u lékaře, podruhé komunisté ve vládě, potřetí cokoli jiného. Hiparáda strachu.

Nechápu, proč se tvůrci volebních kampaní předhánějí v tragice svých premis dalšího vývoje. Normální člověk by přece neměl volit špatnou perspektivu, normální člověk by se neměl nechat vystrašit. Lidé přeci potřebují naději. A právě politici by jim ji měli poskytovat. Když to nedělají, svědčí to jenom o tom, že buď ji sami ve své politické práci nevidí, nebo že svou úlohu nezvládají tak, aby dokázali přispět k vytvoření úspěšnější, radostnější společnosti. Připadá mi to jako rezignace na hodnoty, kterými jsme se včera ještě oháněli.

A měli by to být právě politici, kteří se alespoň čas od času postaví hororovým tvůrcům jejich kampaní. Chápu, že u drtivé většiny politiků stavět kampaně na lásce k nim je těžké, ale třeba se jim podaří najít i jinou cestu „propagace“, než někoho vystrašit.

Pokud nedokážeme hororové uvažování tvůrců kampaní změnit, těžko změníme náladu ve společnosti. Politik by měl věřit, že se dokáže přičinit o příznivější společenskou atmosféru. Proto a jen proto ho lidé budou podporovat. Samozřejmě nemyslím naivní optimismus neznalosti, ale pevnou víru, že člověk je svéprávný, odpovědný a schopný příznivě ovlivnit svůj život a spolu s ostatními i svět kolem sebe.