Strach prodává

Média i politici dnes prodávají strach jak výhodné balení. Naděje zmizela z regálů a veřejná debata připomíná nonstop výprodej katastrof.

Kdysi existovaly noviny jménem Večerní Praha. Lidé jim říkali Pražská drbna, protože to znělo mile a trochu pikantně. Jenže když dnes otevřu archiv, nestačím se divit: ta „drbna“ byla proti dnešním médiím asi jako tichá knihovnice proti hyperaktivnímu megafonu. Drbů minimum, zato Černá kronika — stručná, decentní, skoro až ostýchavá.

Dnes? Dnes je to obráceně. Celé noviny jsou jedna velká černá kronika a těch pár pozitivních zpráv se krčí v koutě jako host, který přišel na večírek omylem.

A já pořád přemýšlím, kde se vzala ta posedlost strašit lidi. Možná v nějaké PR agentuře, kde si řekli, že strach je nejlepší mazivo pro kliky. Nebo v redakci, kde zjistili, že naděje nemá tak dobrou sledovanost jako katastrofa. A politici? Ti se do toho pustili s vervou, kterou by člověk ocenil, kdyby ji věnovali třeba infrastruktuře.

Volební kampaně dnes vypadají jako soutěž o nejtemnější apokalyptickou vizi. Kandidáti se předhánějí, kdo dokáže namalovat horší budoucnost. Člověk má skoro pocit, že kdyby někdo přišel s heslem „Zítra všichni shoříme“, dostane aspoň cenu poroty za originalitu.

Jenže normální člověk přece nebude volit špatnou perspektivu. Lidé potřebují naději. A pokud ji politici nenabízejí, je to buď proto, že ji sami nevidí, nebo proto, že už rezignovali na to, že by mohli něco zlepšit. A obojí je vizitka, kterou by si člověk nepřipíchl ani na maškarním plese.

Program „udržovat lidi v nejistotě“ je možná výhodný pro prodej životního pojištění, ale jinak je to strategie, která připomíná lékaře, jenž pacientovi místo léčby předepisuje paniku. A odborníci, kteří s nadšením oznamují, jaké nové jedy našli v potravinách, jak špatný vzduch dýcháme a jaké klimatické hrůzy nás čekají, tomu dávají korunu. Člověk má skoro pocit, že kdyby se náhodou objevila dobrá zpráva, někteří by ji raději rychle znehodnotili, aby nenarušila jejich apokalyptickou estetiku.

Celý tenhle přístup je popřením lidské tvořivosti. Není to skepse. Je to defétismus. A ten se šíří rychleji než špatná nálada v pondělí ráno. Všichni víme, jak reagují na stres domácí mazlíčci. Proč by to s lidmi mělo být jiné?

A pak se divíme, že populace neroste. Kdo by se hrnul přivádět děti do světa, který média líčí jako permanentní katastrofický seriál, kde se scénář píše podle toho, kdo má zrovna nejhorší náladu?

Když poslouchám poslance, slyším pořád totéž: ne co nový zákon vytvoří, ale čemu zabrání. Politika se změnila v katalog bezpečnostních opatření proti životu.

Pokud tohle nezměníme, těžko změníme náladu ve společnosti. Politik by měl věřit, že může přispět k lepší atmosféře. Ne naivně, ale s vírou, že člověk je svéprávný, odpovědný a schopný ovlivnit svůj život i svět kolem sebe. „Program politické strany nesmí strašit. Musí povzbuzovat“ konstatuje Petr Lachnit.

A hlavně — přestaňme lidi strašit. Ne proto, že by si to nezasloužili. Ale proto, že už to nikoho ani nebaví. A unavený volič je největší strašák ze všech.