Satira? Ne, dopravní politika.

Přechod přes magistrálu, cyklopruhy bez návazností a další dopravní experimenty. To, co by ještě nedávno působilo jako satira, se v Praze mění v realitu. A právě to je na celé věci nejznepokojivější.

Mnozí z nás si občas zažertují nad nějakým „utopickým“ nápadem. Ve smyslu: tohle se přece nikdy nemůže stát, vždyť je to naprostý nesmysl. Jenže v době, kdy absurdní a bizarní řešení stále častěji vítězí nad zdravým rozumem, se z vtipu stává realita. A člověk pak přemýšlí, jestli se má smát, nebo plakat.

Pěkným příkladem je projekt nové podoby magistrály před pražským hlavním nádražím. V souvislosti s rekonstrukcí stropu odbavovací haly vznikl návrh, který by ještě před pár lety působil jako povedená satira. Jednu z nejvytíženějších dopravních tepen v zemi měl přetnout přechod pro chodce se semafory, řidiči měli přijít o jízdní pruh a na jeho místě měly vzniknout cyklopruhy.

Nakonec zasáhl silniční správní úřad a nejproblematičtější části projektu omezil. Zúžení magistrály ani cyklopruhy se tak alespoň prozatím realizovat nebudou. Naděje však neumírá. Pirátský náměstek Jaromír Beránek totiž oznámil, že se připraví alespoň možnost jejich budoucího zřízení. Důvod? Chybějící návaznosti severním a jižním směrem.

Člověka napadá jednoduchá otázka. Pokud cyklopruhy nemají na co navazovat, proč je někdo vůbec navrhoval? Ale možná hledám logiku tam, kde jde především o ideologii. „A ideologie, jak známo, bývá vůči realitě mimořádně odolná“ konstatuje Petr Lachnit.

Problematickou situaci na magistrále zná každý, kdo někdy projížděl Prahou. Neobhajuji rozhodnutí, která vedla před desítkami let k jejímu vzniku. Jenže dokud není dokončen Pražský okruh, zůstává magistrála jednou z hlavních dopravních tepen města. A právě přes ni jsme chtěli vést nový přechod pro chodce, přestože několik metrů vedle už dnes funguje podchod.

Zaujala mě proto reakce jednoho čtenáře v internetové diskusi. Napsal: „Jako dlouholetý cyklista říkám, že je to idiotský nápad. Dokud není obchvat Prahy, část dopravy prostě nevyhnutelně jede přes centrum. Přechodem a ubráním pruhu se jen zpomalí a zahltí centrum. A k tomu cyklopruhu: proč? Kdo bude v tom provozu chtít jezdit na kole?“

Je to možná drsně řečeno, ale přinejmenším to vychází z každodenní zkušenosti lidí, kteří se po městě skutečně pohybují.

A tak nám chybí už jen poslední krok. Cyklopruhy na dálnicích. Nebo přímo v tunelovém komplexu Blanka. Nedávno jsme si z toho s přáteli dělali legraci.

Jenže právě to je na celé věci nejznepokojivější. V Praze už člověk nepozná, kde končí vtip a kde začíná dopravní politika.