Realita je něco, s čím si můžete hrát

Osmdesátá léta minulého století jsou dobou rozkvětu počítačů, sítí a korporací. Nejen v těchto oblastech však tato doba přinesla zajímavé věci, i svět politiky je pozoruhodný. „Osmdesátky“ daly světu i politice mnohé a známé. Jsou však i věci či principy z uplatňování politiky některých vyspělých zemí pozapomenuté, skryté a neakcentované. To, co se na řadě míst vyspělého západního světa z vládních úrovní v osmdesátých letech dělalo, jak s některými osobnostmi, tak například překvapivě i s UFO, bylo míchání a rozmlžování faktů a fikce, ale také to byla součást ještě širšího záměru.

Někteří mediální poradci to skromně označovali jako „management vnímání“ a stalo se to v těchto letech hlavním strategickým marketingovým nástrojem u některých vlád. Cílem bylo šířit dramatické příběhy, které dokázaly zachytit představivost veřejnosti. Nejen třeba o Blízkém východě, ale i Střední Americe. Nezáleželo ani na tom, jestli ty příběhy jsou pravdivé, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů a politikům umožnily vyhýbat se nepoddajné složitosti skutečného světa.

Realita hrála v politice čím dál menší roli. Nešlo o to, že by realita či fakta něco umožňovaly, pokud dokázaly odvést pozornost od skutečných problémů. Takže „management vnímání“ se stal nástrojem a fakta mohla být skrze něj překroucena. Cokoliv mohlo být úplně jinak, nebo dokonce naopak. Vznikl tím způsob, jak ovlivňovat občany a samozřejmě i voliče. A během tohoto procesu se z reality stalo co? Jednoduše zkrátka něco, s čím si můžete hrát, abyste dosáhli svého. Realita v tomto pohledu nebyla důležitá. Realita byla prostě něco, co si pořešíte.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let patrně končil tradiční sen o tom, že pomocí politiky šlo vybudovat jinak uspořádaný svět. Namísto toho vznikl nový systém, který s politikou neměl nic společného. Systém, jehož cílem nebylo něco měnit, ale prostě spravovat post-politický svět. Jedním z lidí, kteří popsali tuto dramatickou změnu, byl německý levicový politický myslitel jménem Ulrich Beck.

Ten řekl, že každý politik, který věří, že by dokázal ovládat společnost a vést jí vpřed k vytvoření lepší budoucnosti, byl nyní viděn jako nebezpečný. V minulosti možná politici byli něčeho takového schopni. Nyní však čelí tomu, co Beck nazval „splašený svět“. V tom jsou záležitosti tak složité a vzájemně propojené, a moderní technologie potencionálně tak nebezpečné, že je nemožné předvídat dopady čehokoliv, co uděláte. Dokazovat to měl například seznam ekologických katastrof.

Politici by se měli vzdát představy o tom, že by jakkoliv mohli změnit svět. Místo toho se jejich novým cílem mělo stát předvídání budoucích nebezpečí a přicházení s návrhy, jak se rizikům vyhnout. Ačkoliv Ulrich Beck vycházel z politické levice, svět, jehož příchod předvídal, byl hluboce konzervativní. Vytvořil obraz politické třídy, která už společnost dokáže směřovat jen do temné a děsivé budoucnosti. Neustále se dívat vpřed a pokoušet se odhalovat přicházející rizika. S jediným záměrem, vyhnout se těmto rizikům a udržet společnost stabilní.