Práce vychovatelů asistenčních psů je tvrdá i srdceryvná

Je mi velkou ctí být dlouholetým fanouškem a podporovatelem organizace Helppes – Centra výcviku psů pro postižené o. s. Jde o první neziskový subjekt svého druhu v České republice, který pomáhá osobám se zdravotním postižením na cestě k integraci, soběstačnosti a samostatnosti pomocí speciálně vycvičených psů. Za svoji nezpochybnitelně bohulibou činnost Helppes získal i akreditaci mezinárodních odborných organizací Assistance Dogs Europe a Assistance Dogs International.

Jako místostarosta Prahy 5 se při svých pravidelných návštěvách motolského areálu často setkávám se zaměstnanci Helppesu, jedním z nich je i trenérka Hana Kocvrlichová. O své náročné práci říká, že ji naplňuje každý den. I ona připravuje asistenční psy, kteří umí otevřít dveře, podat věci, ale hlavně vrátit lidem s handicapem pocit samostatnosti a jistoty. A když se pejsek poprvé setká se svým budoucím pánem, je to okamžik, který mění životy oběma.

„Dokud jsem nepřišla sem, vůbec jsem nevěděla, že psi dokážou takové věci. A to je cvičím celý život,“ svěřila se Hana s dvouletým čtyřnohým přítelem jménem Blaze po boku. Usměvavá dáma pracuje jako trenérka asistenčních psů a koordinátorka výchovy v organizaci Helppes v Motole, která pomáhá osobám s nejrůznějšími druhy handicapů na jejich cestě k integraci, soběstačnosti a samostatnosti prostřednictvím speciálně vycvičených psů.

Na svoje nynější působiště se dostala přes inzerát. „Byla jsem psovod, voják kynolog, cvičila jsem záchranářské psy, zasahovala po zemětřesení v Turecku. Tohle je první práce, která mě naplňuje,“ přiznala na nedávném slavnostním předávání asistenčních psů jejich novým majitelům.

Právě loučení se čtyřnohými parťáky považuje za jedno z největších úskalí práce, kterou miluje. „Vždycky to obrečím. Ale je to taková směsice, ani ne lítosti, ale štěstí,“ přiznala.

Se psem a jeho novou rodinou tráví trenéři při výcviku minimálně půl roku. Zvíře se cvičí přesně podle potřeb klienta. Podle toho, komu pomáhají, se psi dělí na asistenční, signální a vodící. Asistenční pomáhají vozíčkářům nebo autistům. „Děti rodičům utíkají. Pes se naučí, že když se dítě rozběhne, nepustí ho. Měla jsem klučíka, který neměl rád zvuky pokladny. Mamka ho postavila do rohu se psem, a on s ním byl, maminka v klidu vyřídila placení. Říkala, že poprvé v životě se jí syn pustil za ruku,“ (nebylo by lepší… poprvé v životě syn nechtěl držet za ruku) vzpomíná Hana Kocvrlichová, která v Helppes působí tři roky. Signální psi pak dokážou upozornit na blížící se záchvat a vodící představují oči pro nevidomé.

Než se ale chlupatí pomocníci dostanou do motolského Helppes, stráví rok života u dobrovolníků, kteří je učí základům chování. O finance se během té doby stará organizace. „Já mám dobrovolníky na starosti, protože to můžou být i lidé, kteří psa nikdy neměli,“ uvedla s tím, že aktuálně je ve výchově dvanáct štěňat.

Dobrovolníků, kteří se svým svěřencem tráví 24 hodin, se ale nedostává. „Je pro ně těžké – vezmete se malé štěně, pipláte se s ním rok, a pak nám ho vrátíte. Někteří to řeší tak, že si hned vezmou nové, ale někteří to nedají, buď si pořídí svého psa, nebo si dalšího nevezmou,“ krčila rameny trenérka, která se věnuje mushingu – jízdě se psím spřežením. Se svými dvěma belgickými ovčáky běhá canicross, což je terénní kynologický sport se psem.

Po nezbytných vyšetřeních pak zvíře v roce (svého věku, nebo po roce??) nastoupí do školy k trenérce. V Helppes působí tři na plný úvazek a dvě na vedlejší. Každá se stará o čtyři, pět psů. Výcvik se odehrává přímo v areálu, kde žijí i poník, kočky či slepice. Jednoduše proto, aby si zvykali na ostatní zvířata. Vyrážejí pochopitelně do města, polí, lesa, aby se seznámili s rozličným prostředím.

S budoucími klienty se v Helppes s dalšími odborníky scházejí na pohovorech dvakrát do roka. Zájemci o psího pomocníka musejí mít doporučení lékaře. „Zajímá nás i to, jaký bude mít člověk se psem vztah. Třeba rodiče si myslí, že bude vhodný kamarád pro dítě, ale některé k němu vůbec nemají vztah. My pak doporučíme třeba canisterapie, aby se sblížili,“ vysvětlila Hana. Nechybí ani návštěvy v budoucím domově, a je-li vše v pořádku, přijde na řadu závazná objednávka a výběr psa.

Nejlepší pomocníci bývají labradoři, retrívři a flat coated retrívři. „Jsou přátelští a nejlépe snášejí změny majitelů. Milují lidi a jsou happy, takže to pro ně není tak těžké, jako pro služební psy, kteří se na pána hodně fixují,“ sdělila Kocvrlichová, která za tři roky vycvičila asi patnáct psů. „Někdy jsou náročné osudy těch lidí! Je obdivuhodné, že svůj život nevzdají! Mě to hrozně posílí,“ složila hold těm, pro které psy cvičí.

Asistenční pes umí otevřít dveře, podat věci, ale hlavně vrací lidem s handicapem pocit samostatnosti a jistoty. Když se pejsek poprvé setká se svým pánem, je to okamžik, který mění životy oběma.