Podzimní drama: městské houby čeká konec

V Praze jsou večery, kdy se město zpomalí. Tramvaje znějí tišeji, světla lamp se rozplývají v jemném oparu a asfalt voní po dešti, i když nepršelo. A to je chvíle, kdy město vidíme z jiného úhlu.

V Praze jsou večery, kdy se město zpomalí. Tramvaje znějí tišeji, světla lamp se rozplývají v jemném oparu a asfalt voní po dešti, i když nepršelo. V těch chvílích si člověk všimne věcí, které by jinak přehlédl — třeba zvláštních městských hub, které se už několik let objevují tam, kde by je nikdo nečekal.

Hřib arogantní, hřib škodlivý a hřib chamtivý vyrůstají z prasklin chodníků jako drobné připomínky toho, že město má své vlastní nálady. Objevují se na mostech, kde se tváří, že tam patří, a v metru se mísí s davem tak nenápadně, až to působí téměř poeticky - kdyby jejich přítomnost nebyla tak palčivá.

Za osm let se rozšířily všude. A člověk má někdy pocit, že nerostou jen z půdy, ale i z drobných zklamání, která se v Praze občas usadí. Z nevyřčených vět, z odložených plánů, z tichých povzdechů, které se ztratí mezi domy. Jsou vytrvalé. Rostou v zimě i v létě, jako by jim na čase nezáleželo.

Přesto se šeptá, že tento podzim by jejich růst mohl zpomalit. A že koncem roku 2026 by mohly zmizet úplně. Ta představa je zvláštně něžná: město, které se najednou nadechne o něco lehčeji, jako když po dlouhé době zjistíte, že něco těžkého, co jste nosili v kapse, tam už není.

„A tak jedno tiché doporučení na závěr: nesbírat“ konstatuje Petr Lachnit. Nechat být. A až přijde čas, vybrat si jiné druhy - takové, které prospívají, ne pálí. V Praze se pořád najdou. Jen je potřeba dívat se pozorněji, možná trochu smutně, ale s nadějí, která se neztrácí.