Piráti vyšli z módy. Když něco vyjde z módy je to z módy mnoho let nebo navždy

Nebýt infantilních taškařic pirátů nedobrovolně opustivších koaliční posty, zřejmě bych se pirátskými programovými dokumenty a ideovými východisky pirátů vůbec nezabýval.

Konec konců měl jsem kdysi dávno pocit, že je to strana pro mladé, a to já už dávno nejsem. Tak když se svou vlastní identitou nezabývají členové Pirátské strany, zabývám se tím já a moje dvě želvičky, Bára a Julie.

Piráti před volbami šířili dobro a lásku, slibovali kde, co a pěkně podkuřovali občanům. Vždyť slibem nezarmoutíš. Se zavřením volebních místností se u nich dostavil absolutní výpadek paměti. Do dalších voleb jsou to přece čtyři roky, takže občané pirátské předvolební sliby chyby do té doby nejspíš zapomenou. Nakonec, kdo by ty „učené“ pirátské traktáty vlastně četl? Ani oni sami, počítačoví mágové, úžasní kybernetici a nebeští programátoři je nečtou. Nemají čas, protože jak proklamuje jejich europoslankyně „chtějí pr..t“. No budiž.

Ale dnes o něčem jiném, neméně zajímavém, než je „pr...í“ jakési pirátské europoslankyně, než je dětinské vydupávání ztracené vládní angažovanosti, než je pirátský poslanecký klub, který připomíná seriál „Okres na severu“. Tam byla taky spousta hesel a proklamací; i Manifest tam byl. Jako bych je tam na tom severu viděl. Poctivé osmdesátky, poctivý pirátský návrat ke kořenům, těžba bitcoinů, hnědého uhlí, funkcí a prebend. A hesla, hesla a zase hesla. Jedno heslo lepší než druhé. Jednoduše, pusťte nás na ně. A houby z toho.

Piráti však kdysi měli jedno zajímavé heslo „internet je naše moře“. To mně zaujalo. Bylo to sympatické, přitažlivé a sexy. Kde se to moře vzalo, co symbolizuje a kam na něm člověk dopluje, případně s kým?

V pirátských dokumentech najdete vedle různých manifestů i přitažlivou „Deklaraci svobodného internetu“.

Pustil jsem se po stopě deklarace a možná jsem našel. Je to jako v pohádce. Tak poslouchejte. Bylo nebylo v jednom království, za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero lesy, v daleké Americe, kde se zrodilo nekonečné pirátské moře internetu.

V polovině 80. let vzrůstala ve Spojených státech důležitost bank, které získávaly stále větší moc. Šířilo se to, co započalo o 10 let dříve v New Yorku jako představa, že finanční systém může řídit společnost. Ale na rozdíl od starších přístupů k moci to povětšinou probíhalo skrytě. Spisovatel jménem William Gibson se pokusil zdramatizovat toto dění výstižným vynalézavým způsobem v řadě románů. Gibson si povšiml, že se banky a nové korporace začaly vzájemně propojovat prostřednictvím počítačových systémů. Že vytvářely uskupení obrovských sítí plných informací, které byly jak normálním lidem, tak i politikům neviditelné. Tyto sítě informací, ale poskytovaly korporacím neobyčejné nové způsoby, jak mít věci pod kontrolou.

Gibson tento nový svět pojmenoval. Nazval ho „cyberspace“ kybernetický prostor, a jeho romány líčily budoucnost, která byla nebezpečná a děsivá. Hackeři dokázali do kyberprostoru doslova vstupovat a cestovat pak skrze systémy, které byly tak mocné, že dokázaly i zaútočit a vetřelcům zničit mysl. V kyberprostoru vás nechránily ani zákony ani politici. Jen syrová, brutální korporátní moc.

Ale pak se stala podivná věc. Nová skupina vizionářů v Americe převzala Gibsonův koncept skrytého, utajeného světa a proměnila ho v něco naprosto jiného. Proměnili ho v sen o nové utopii. Byli to technologičtí utopisté, kteří zažívali vzestup na západním pobřeží Spojených států. Obrátili Gibsonovu myšlenku vzhůru nohama. Namísto děsivého kyberprostoru ovládaného mocnými korporacemi, představili si kyberprostor jako nový bezpečný svět, kde se mohou naplnit radikální sny. O deset let dříve, tváří v tvář složitosti moderní politiky, se radikálové vzdali představy, že by kdy mohli změnit svět. Ale teď počítačový utopisté v kyberprostoru spatřili novou, alternativní realitu. Místo, kam se mohli uchýlit před drsnou pravicovou politikou, která v té době v Reaganově Americe vládla. Kořeny této vize spočívaly v kontrakultuře 60. let, především v LSD. Mnoho z těch, kteří v 60. letech brali LSD, bylo přesvědčeno, že jde o víc než jen další drogu, že otvírá lidské vnímání a dovoluje lidem vidět nové skutečnosti, které normálně bývají skryty. Osvobozovalo je to od omezeného, úzkoprsého vidění světa, který jim vnucovali politici a lidé u moci. O dvacet let později se zdálo, že nové sítě počítačů umožňují vytvořit skutečnou alternativní realitu. Nejen takovou, kterou bylo třeba navodit chemicky, ale prostor, který skutečně existoval v dimenzi paralelní ke skutečnému světu. A stejně jako u LSD mohl být kyberprostor místem, kde jste se mohli osvobodit od starého, od zkorumpovaných hierarchií moci a politiky, a zkoumat nové způsoby bytí.

Jedním z vůdčích hlasatelů této myšlenky byl John Perry Barlow. V šedesátých letech psal skladby pro Grateful Dead a byl součástí kyselinové (LSD) kontrakultury. Teď organizoval akce, kterým říkal „kyberthony“ a pokoušel se tak sjednotit kyberprostorové hnutí. Místo, abyste vy, vaše mysl, byli odděleni skleněnou přepážkou od mysli počítače, počítač nás vtáhne do sebe a vytvoří pro nás svět. Zahrnuje to všechno, co může být zahrnuto. Zahrnuje to zkušenost samotnou.

Barlow o tom napsal manifest, který nazval „Deklarace nezávislosti kyberprostoru“. Byl adresován všem politikům, které žádal, aby do tohoto nového světa nevstupovali. Manifest získal nesmírný vliv, protože Barlow dokázal podat přesvědčivý obraz internetu ne jako sítě kontrolované obřími korporacemi, ale jako svého druhu magického, svobodného místa, obraz alternativy ke starým strukturám moci. Byla to vize, která následně internetu dominovala dalších 20 let.

Tak poznáváte? Barlowův manifest „Deklarace nezávislosti kyberprostoru“ a pirátská „Deklarace svobodného internetu“. Podobnost čistě náhodná? Asi ne. Jen tomu u pirátů chybí konec. Proč pak asi? Hádejte. Pokud by totiž pirátská pohádka o svobodném moři internetu měla pravdivý konec, přestala by asi být pohádkou, a už vůbec by nedopadla dobře.

Dva mladí hackeři v New Yorku v devadesátkách usoudili, že Barlow popisuje čirou fantazii, která nemá naprosto žádný vztah k tomu, co online ve skutečnosti vzniká. Byly to kultovní postavy rané online scény a jejich fanoušci je sledovali a nahrávali. Říkali si Phiber a Acid a trávili čas zkoumáním a prolamováním obřích počítačových sítí, o kterých věděli, že tvoří skutečnou realitu moderní digitální moci.

Během dobře známé veřejné debaty na Barlowa oba hackeři online zaútočili. Nejvíc je iritovalo Barlowovo tvrzení, že v kyberprostoru není hierarchie ani vládnoucí síla. Oba hackeři se rozhodli dokázat, že nemá pravdu. Acid pronikl do počítačů obří korporace jménem TRW zabývající se systémy úvěrů a dluhů. Jejich počítače sbíraly data o půjčkách milionů Američanů a banky je používaly k rozhodování o kreditním ratingu jednotlivců. Hackeři se vloupali do sítě korporace TRW a ukradli Barlowovu úvěrovou historii a zveřejnili ji na internetu. Ukazovali tím rostoucí moc finančnictví. Jak firmy, které provozovaly nový systém úvěrů, o vás věděly víc a víc, a stále častěji těchto informací používaly k ovlivňování vašeho osudu. Systém, který toto využíval, stál na obřích informačních sítích na propojených počítačových serverech.

Hackeři se ptali, jestli Barlowova utopická rétorika o internetu není jen pohodlná kamufláž skrývající vznik nové a rostoucí moci, která dalece přesahovala politiku.