Nevychovaní mladí?

Pořád slyšíme stížnosti na chování mladých. Nepouštějí v tramvajích a autobusech starší sednout, nejsou zdvořilí. Jsou hluční – to se často týká poslouchané populární hudby. Jsou mezi mladými jistě takoví. Ale je jich většina?

Býváme rádi, když můžeme nacházet jednoduchá řešení. V tomto případě je to zcela jednoduché. Jsou prostě špatně vychovaní. Jenomže: kdo je vychovával? Respektive, kdo je špatně vychoval? Dnešní střední generace. Zřejmě své výchovné úkoly nezvládla. Jejich rodiče je asi nenaučili vychovávat děti. Kdo byli ti rodiče? Dnešní staří. Ti, kteří si nejčastěji stěžují.

Takovou polemikou se tedy daleko nedostaneme.

Jedna naše zkušenost je ale mimo jakékoli pochyby a polemiky. Nejlepším výchovným prostředkem je dobrý příklad. Jenomže v tom je právě kámen úrazu. Oni se leckteří z těch starších generací nechovají o nic lépe, než ti mladí. Všimněte si prosím, jak málo starších nebo i velmi starých, nahlas a zřetelně poděkují za nabízené místo k sezení. Proč by děkovali? Je to přece jejich právo, vysloužené věkem. Ano, ani ti starší nejsou stejní. I tam jsou obrovské rozdíly. Dovedu si představit, že mladý člověk, kterému dvakrát nějaký starší člověk, kterému uvolnil místo, ani nepoděkuje, tak potřetí už nikoho sednout nepustí. Je to bezpochyby unáhlený závěr, ale unáhlené názory tak nějak k mládí patří.

Onehdy jsem stál v metru a všiml si, jak nastoupila mladá těhotná žena. Požádal jsem jakousi dámu středního věku, aby ji pustila sednout. Ta se mi pak několikrát omlouvala, že se jí nevšimla. A mladá žena? Ani za nabídnuté místo nepoděkovala. Vedle pak seděl mladík, kterého se tato záležitost jakoby vůbec netýkala.

Někteří mladí bezohledně ruší okolí hlasitě puštěnou hudbou, někteří starší bezohledně ruší okolí hulákáním do mobilu o vrcholně důležitých záležitostech – například co si koupila Maruška a jak jí to nesluší. Bytostně nesnáším starší cestující, kteří místo aby pronesli nezavazující „dovolíte?“, razí si mlčky cestu obsazeným vozem lokty, taškou nebo i deštníkem.

Kulturní chování pochopitelně souvisí s prostředím, vzděláním, návyky z doby dospívání. Kdysi si ti, kteří neměli v mládí příznivé podmínky pro společenskou výchovu, alespoň brali vzor takového chování z „červené knihovny“. Často i z filmů. Obdivovali třeba Oldřicha Nového nebo Natašu Golovou a snažili se jim trochu podobat. Bylo to sice hodně povrchní a někdy i směšné, ale přece jen to vedlo k lepší formě společenského vystupování. Dnes abychom byli raději, aby si současné generace nebraly vzory z televizních seriálů nebo „filmového umění“. Úroveň, obsah a kultura dialogů, by jistě neuspokojivou situaci ještě zhoršila. Poznámka na okraj: tyto „skvosty umění“ netvoří mladí – ti by těžko dostali takovou finančně lákavou příležitost. Nejčastěji je tvoří opět střední generace.

Je takové slovo, které podle mého názoru nejlépe vystihuje to, co nám vadí nebo by vadit mělo: bezohlednost. Bezohlednost není jen nedostatek ohledů na druhé – je to i nedostatek tolerance k chybám druhých, jako kdybychom sami žádné chyby nedělali. S přesvědčením, že tam druhý nemá co dělat, protože já mám právo, společenskou atmosféru nevylepšíme. Říkalo se kdysi, že hřbitovy jsou plné lidí, kteří měli přednost. Obávám se, že to platí dodnes.

Není to tedy o věku. Je to o lidech. Pokud si chceme stěžovat na mladé, chovejme se prosím tak, aby mladí neměli důvod si stěžovat na nás.