Nevěříme, ale slavíme. Hlavně že je volno

Svátek v Česku je hlavně volno. Náboženský smysl mizí, rituály nahrazuje chata a gril. Pokud zapomeneme, proč slavíme, zůstane jen prázdný zvyk — tradice bez obsahu, kterou drží už jen červené políčko v kalendáři.

Prodloužený víkend je v Česku něco jako malý národní svátek sám o sobě. Jakmile se na kalendáři objeví červené políčko, národ se přesune na chaty, kde se oddává tradičním rituálům: sekání trávy, grilování a debatám o tom, že „už by to chtělo zase nějaké volno“. Náboženský význam svátků si připomnělo zhruba jedno procento obyvatel — tedy počet, který by se dal vysvětlit i tím, že někdo zabloudil do kostela cestou na zmrzlinu.

A přesto máme dva náboženské svátky za sebou. To je typicky české: nevěříme, ale slavíme. Nechodíme do kostela, ale volno si bereme poctivě. Kdyby existovala soutěž v paradoxech, byli bychom v reprezentaci.

První svátek patřil „kacíři“, jehož rehabilitace se stále nějak nekoná. Jan Hus by se možná v Betlémské kapli zaradoval — letošní účast katolických prelátů působila jako docela sympatické gesto. Ne triumfální návrat moci, ale spíš tichý signál, že i církev umí občas překročit vlastní stín. Hus by to možná chápal jako náznak ochoty hledat cestu k nápravě. Jen by asi nevěřil, že tatáž církev nedávno získala majetek, který často ani nebyl její. Spravovala ho, to ano — ale správa není vlastnictví, stejně jako když si knihovník neodnese domů celou knihovnu jen proto, že ji dlouho opatroval.

kdyby nebylo Josefa II., Masaryka a prvorepublikového parlamentu, který neudělil výjimky v pozemkové reformě, nemusela se církev vyčerpávat bojem o statky a dávky. Mohla by se věnovat svému poslání — tomu, o němž se Hus domníval, že ho lze naplnit i bez bohatství. Inu, idealista.

Účast katolické reprezentace na akci Církve československé husitské je každopádně hezkým ekumenickým gestem. Jen ta rovnost vztahů trochu pokulhává. Nevšiml jsem si, že by na Velehradě při svátku Cyrila a Metoděje vystupoval někdo z husitské církve. Možná se jen nehodilo do programu, možná se čeká, až přinesou vlastní kalich — těžko říct.

Masaryk by se divil. Byl jediný politik, který se odvážil založit národní církev, aby československý duchovní život vyvedl z područí Vatikánu. A když při výročí Husova upálení vyvěsil na Hradě černou vlajku s rudým kalichem, způsobil diplomatickou bouři takového rozsahu, že papežský nuncius raději odjel. „Dnes by to možná skončilo jen ostrým statusem na sociálních sítích“ konstatuje Petr Lachnit.

Proto působí poněkud zvláštně, když se katoličtí politici hlásí k masarykovské demokracii. Ta se totiž s postavením žen v katolické církvi nebo s jmenováním prelátů příliš neslučuje. A pro vznikající Československo byla katolická církev symbolem habsburského útlaku — nikoli demokratického ideálu.

A pokud bychom za dnešní bezvěrectví chtěli vinit čtyřicet let socialismu, museli bychom připustit, že devadesát procent lidí stále žije v zajetí někdejší ideologie. To by ale znamenalo ignorovat předválečná ateistická hnutí i tehdejší masové vystupování z církve. Takovou slovní gymnastiku by nezvládli ani největší ekvilibristé.

Veřejnost má však jasno: svátky jsou fajn, hlavně když jsou volné. A přesto si myslím, že neuškodí, když o jejich významu budeme vědět aspoň o trochu víc.

Protože jinak se může stát, že jednou budeme slavit svátky, o kterých nebudeme vědět vůbec nic — kromě toho, že se kvůli nim nemusí do práce. A to už není paradox. To je prázdnota převlečená za tradici.