Když se z diskuse stane předem napsaná hra

Kulatý stůl, který kulatý nebyl. Moc seděla v čele, moderátor rozdával slovo jako rozsudky a dialog se ztratil dřív, než začal. Zůstaly jen ambice a ticho, které nikdo nechtěl slyšet.

Rytíři krále Artuše kdysi sedávali u kulatého stolu. Ne proto, že by byli tak pokrokoví, ale protože ještě neexistovaly powerpointové prezentace, které by vyžadovaly „hlavní místo u projektoru“. A hlavně: nikdo z nich neměl potřebu dokazovat, že je důležitější než ostatní. Dnes by je za to nejspíš poslali na školení asertivity, protože kdo si nesedne do čela, jako by ani nebyl.

Moderní doba totiž přinesla nový fenomén: kulatý stůl, který je kulatý jen podle názvu. Ve skutečnosti je to podkova, někdy i lichoběžník, ale hlavně — má čelo. A kde je čelo, tam je moc. A kde je moc, tam je moderátor, který se tváří, že žádnou nemá, ale přitom ji používá s elegancí bagru na dálkové ovládání.

Moderátor má být neutrální. V praxi to často znamená, že se tváří neutrálně, zatímco nenápadně přiděluje slovo tomu, kdo říká to, co chce slyšet. Kdyby Artuš viděl dnešní moderátory, nejspíš by jim přidělil titul „Vyšetřovatel prvního stupně“. A možná i odznak.

Nedávno jsem se jednoho takového „kulatého stolu“ účastnil. Kulatý byl asi jako hranolky z automatu. V čele seděli ti nejdůležitější, po stranách obhájci a žalobci, a atmosféra připomínala soudní líčení, kde už všichni znají rozsudek, jen se čeká, až to někdo slavnostně přečte. Moderátorka shrnovala, přidělovala slovo, vracela ho arbitryni, která se mezitím stihla vypracovat na neoficiální královnu celé akce. Kdyby měla žezlo, nikdo by se nedivil.

Diskuse se změnila v ping-pong, kde jeden hráč držel pálku a druhý jen míček. Ostatní byli kulisy. A já jsem si říkal, že jestli tohle je budoucnost veřejné debaty, tak se možná vrátíme k době, kdy se problémy řešily soubojem. Bylo by to aspoň kratší.

Slova nic nevyřeší, když jim nevěříme. A názvy už vůbec ne. Můžeme si říkat, že pořádáme kulaté stoly, ale dokud se u nich budeme chovat jako na velitelském brífinku, je to jen nábytek s ambicemi. Demokracie není tvar stolu, ale tvar chování. A to je, zdá se, stále hranaté.

Rytíři krále Artuše by se divili. Ne tomu, že se lidé hádají — to znali. Ale tomu, že se hádají u stolu, který má být symbolem rovnosti, a přitom se chovají, jako by seděli na hradbách a čekali, kdo první vystřelí.

Kulatý stůl, kterého jsem se zúčastnil, do historie nevstoupí. Maximálně do učebnic jako ilustrace, jak to nedělat. A i to je vlastně přínos.