Když revoluce ztratí směr: Zrození éry správců místo vizionářů

Mnohým se v 90. let minulého stolení zdálo o konci tradičního snu, že pomocí politiky by šlo vybudovat jinak uspořádaný svět. Jako by vznikal nový systém, který s politikou neměl nic společného.

Systém, jehož cílem nebylo něco měnit, ale prostě spravovat „postpolitický“ svět. Jedním z lidí, kteří popsali tuto dramatickou změnu, byl německý levicový politický myslitel jménem Ulrich Beck.

Řekl, že každý politik, který věří, že by dokázal ovládat společnost a vést jí vpřed k vytvoření lepší budoucnosti, byl nyní viděn jako nebezpečný. V minulosti politici možná byli něčeho takového schopni. Nyní však čelili tomu, co Beck nazval „splašený svět“. V něm jsou záležitosti tak složité a vzájemně propojené, a moderní technologie potencionálně tak nebezpečné, že je nemožné předvídat dopady čehokoliv, co uděláte.

Politici by se měli vzdát představy o tom, že by jakkoliv mohli změnit svět. Místo toho se jejich novým cílem mělo stát předvídání budoucích nebezpečí a přicházení s návrhy, jak se rizikům vyhnout. Ačkoliv Ulrich Beck vycházel z politické levice, svět, jehož příchod předvídal, byl hluboce konzervativní. Vytvořil obraz politické třídy, která už společnost dokáže směřovat jen do temné a děsivé budoucnosti. Neustále se díval vpřed a pokoušel se odhalovat přicházející rizika. S jediným záměrem, vyhnout se těmto rizikům a udržet společnost stabilní.

Avšak systém, který by budoucnost dokázal předvídat a udržet společnost stabilní, už v té době vznikal. Skládal se z mnoha kusů, z různých, občas dost překvapujících zdrojů. Všechny však byly mimo politiku. Různé revoluce v 90. letech selhávaly, tábory hnutí Occupy v New Yorku uvízly v nekonečném schůzování, a ukázalo se, že jádro hnutí je neuvěřitelně zmatené. Radikálové věřili, že kdyby se jim podařilo najít nový způsob, jak lidi organizovat, vznikla by nová společnost. Ale neměli představu o tom, jak by ta nová společnost měla vypadat. Neměli vizi budoucnosti. Ve skutečnosti jejich revoluce nebyla o nějaké myšlence. Byla pouze o tom, jak věci řídit.

Podobně dopadli i ti, kteří zahájili v roce 2011 revoluci v Egyptě. Ocitli se totiž tváří v tvář stejnému strašlivému faktu. Sociální sítě sice pomohly dostat lidi na náměstí Tahrír, ale jakmile se tam sešli, internet jim nedal žádný návod, jaký druh nové společnosti by mohli v Egyptě vytvořit. Hnutí se zadrhlo. A přišla skupina, která silnou představu měla (Muslimské bratrstvo) a zaplnila silné vakuum. Muslimské bratrstvo zvítězilo ve volbách a jeho člen, Mohammed Morsí, se stal prezidentem. Liberálové a levice byli šokováni. A postupně se obrátili na armádu. Protestovali a žádali, aby egyptská armáda revoluci před islamisty zachránila. Na jaře 2013 začala armáda jednat. Vojáci zatkli prezidenta a usmrtili stovky jeho stoupenců, kteří protestovali. A na náměstí Tahrír došlo k neuvěřitelné věci. Liberální aktivisté, kteří před dvěma lety zahájili revoluci, nyní vítali armádu tím, že mávali laserovými ukazovátky na helikoptéry nad hlavou. Několikatisícový dav se opět sešel díky svolání na Facebooku.

Když tyto revoluce selhaly, už nešlo jen o radikály. Nikdo na Západě netušil, jak změnit svět. Na Západě politici předali tolik své moci finančníkům a stále rostoucím manažerským byrokraciím, že se vlastně sami stali manažery. Zatímco v zahraničí všechna jejich dobrodružství selhala. Jejich prosťoučká představa světa byla odhalena jako nebezpečná a ničivá. Nastalo vystřízlivění, a představy o novém „postpolitickém“ světě vzaly za své.