Když emoce předběhnou fakta

Debata o financování ČT a ČRo se mění v hlučný spor plný velkých slov o nezávislosti a demokracii. Přitom jde hlavně o peníze a návrat k rozpočtu, který ještě nedávno nikdo nepovažoval za ohrožení.

V Česku máme zvláštní talent: dokážeme z úplně obyčejné věci udělat národní tragédii. Stačí říct „financování veřejnoprávních médií“ a rázem to vypadá, že se hroutí demokracie, mizí svoboda slova a na Kavčích horách se připravují poslední vysílání před koncem světa. Všude kolem létají slova jako nezávislost, demokracie, stávka – a člověk by skoro čekal, že se na Vinohradské objeví tanky.

A přitom jde o něco mnohem prozaičtějšího. O peníze. O hromadu peněz. A o to, kdo je bude mít.

Když vláda loni před volbami přihodila miliardu navíc, na Kavčích horách se slavilo tak, že by i šampaňské potřebovalo regeneraci. Nikdo neřešil, co je to ta „veřejná služba“, kterou všichni tak vášnivě brání. Možná je to něco jako jednorožec – krásná představa, ale nikdo ji nikdy neviděl. Zato jsme se dozvěděli, že část miliardy šla na platy a honoráře. Inu, nezávislost je drahá. A evidentně i chuť k oslavám.

A teď? Teď vláda oznámila, že se vracíme na úroveň roku 2024. A v tu chvíli se spustila siréna. Prý hrozí krach, propouštění, kolaps nezávislosti. Jako by někdo oznámil, že se ruší kyslík.

Jenže drobný detail: v roce 2024 měla Česká televize 5,7 miliardy. A příští rok má mít… 5,7 miliardy. Jen z jiného šuplíku. Ale podle reakcí to vypadá, že ten nový šuplík je prokletý, zakletý, nebo v něm sedí démon účetnictví.

A pak je tu ta legendární nezávislost. Podle některých se prý zhroutí, když se rozpočet vrátí na úroveň před dvěma lety. To je fascinující. Znamená to, že v roce 2024 byli novináři závislí? Nebo existuje nějaká tajná rovnice, kde se nezávislost počítá podle výše platu? A nestrannost podle výše příplatku za přesčasy?

Pokud ano, pak je to jednoduché: nezávislost není stav mysli, ale položka v Excelu. A morálka? „Ta se zřejmě vyplácí v měsíčních splátkách“ konstatuje Petr Lachnit.

A možná právě proto se o ní tak hlasitě křičí. Když je něco opravdu nezávislé, většinou to nepotřebuje megafon.