Houby a ryby. Vždy překvapí, na zklamání zapomeňte

V jednom z nedávných příspěvků jsem psal o houbách. Mystických a nevyzpytatelných tvorech, kteří nejen nás, ale i životy našich předků provázejí od nepaměti. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že podobnými tvory jsou i ryby.

Doba ryb doprovázená výlovy a Vánocemi je opět tady. Přiznám se, že i když tyto vodní živočichy nejím, fascinují mě. Už jako malý kluk jsem na chalupě u Bouzova s kamarády pytlačil, nicméně do jejich tajů mě zasvětil až můj dlouholetý přítel rybář. Často mě bral s sebou k řekám, přehradám či rybníkům a tam mi vyprávěl. Sledoval jsem se zaujetím jeho snahu ryby obelstít, až vědecky vyzrát na jejich nálady. Zkrátka proniknout do jejich duší.

Do detailu popisoval jejich úžasný svět. Jak přivábit kapra, štiku, bolena či úhoře. Po zdolání s nimi vždy mluvil. Laskavě hodnotil jejich velikost, zbarvení a také míru bojovnosti, s jakou se snažily v souboji zvítězit. Nikdy nezapomenu na naše debaty, když se v podběráku nějaká ta ryba objevila. „Tak co Tome, vezmeš si ji domů?“ ptal jsem se. „Ne, jednak na rybu právě nemám chuť, ale hlavně si zaslouží svobodu,“ odpovídal často. „A proč?“. „Protože jsem na prutu cítil, jak moc se chce zachránit. Zaslouží si to,“ usadil mě. I proto nebýval tolik zklamaný, když se mu potenciální úlovek pár metrů od břehu z háčku osvobodil. „Vyhrála, to je život, byla lepší než já,“ uznával férově. Když už chtěl rybu zabít, dělal to s maximálním ohledem na její důstojnost. Dokonce se jí omlouval.

Říkám si, že zmíněnou bojovností bychom se měli inspirovat i my. Platí to třeba o nemocích, životních nezdarech či sportu. Zkusme mít v sobě větší míru odhodlání, statečně a férově čelit příkořím života. Vždyť i nás chce někdo či něco občas „ulovit“, zdolat, dostat na kolena. Nedejme se. Vždy je alespoň drobná šance z háčku uprchnout.

Míval jsem také pocit, že rybáři chodí na lov hlavně pro úlovek. Tomáš mi ale vyprávěl o kolezích, kteří si dělají jakousi statistiku úlovků, aby se jim náklady na legální možnost rybařit vrátily. Zkrátka na jedné straně vyčíslili investice do rybářského lístku a povolenky, na té druhé pofidérní cenovou hodnotu úlovků. Vždy nimi jako „masaři“ pohrdal, a tvrdil, že jde jen o malou část komunity. Chci tomu věřit.

V tuzemsku jsou „tichých bláznů“ stovky tisíc. Spolu s dobrovolnými hasiči, myslivci a fotbalisty patří k největším zájmovým skupinám. Pečují o revíry, řeší zarybnění, čistí břehy, postihují nepoctivce. A to nejen z lásky k rybám, ale přírodě obecně. Važme si jich.

Tak jako houby i ryby přinášejí překvapení, jistý adrenalin. I když jsou ze zkušeností podmínky ke sběru či lovu ideální, můžeme se dočkat jistého zklamání. Ani ťuk. To je ale velký omyl. Vždy bychom měli mít na prvním místě dotyk přírody a jejích zákonitostí. I tady platí: cesta je cíl.