Hněv pramení z frustrace, z nesplněného přání

Rádi se oháníme morálkou. Bohužel se zdá, že zůstalo jen slovo jako nálepka. Obsah se jaksi vytratil.

Nemám samozřejmě na mysli měšťáckou pseudomorálku, která bedlivě hodnotí, jak se kdo obléká, kdo a proč se s kým stýká a ráda odsoudí jakýkoli odklon od standardního chování jako nepřátelské gesto vůči ustáleným pravidlům.

Jde mi o vyšší zásady. Řekněme klidně mravní principy. Dobře. Nemá se lhát, ale platí to vždycky? Známe třeba milosrdnou lež. I laskavou. To, co nesnášíme, je podlá lež. Lež, která sleduje jen vlastní prospěch.

Vypadá to, jako bychom žili ve společnosti, kde je většina frustrovaná nějakou křivdou, která by jí dávala právo k odplatě stejnou mincí. Právo k nerespektování jakýchkoli pravidel. Nesouhlasím s tvrzením, že to je převážně záležitost mladé generace. Vždycky se kritizovala nastupující generace. Jen se podívejte do starých knížek. Stále stejné povzdechy nad mladými, jak se střídaly generace za sebou.

Krást se nemá. Jenomže vždycky se kradlo. Je špatné, když se krádež stane běžnou normou chování. Otřesné ale je, pokud jsou okrádáni staří, bezmocní. Jeden z mravních principů je chránit slabší. Děláme to? Ne příliš. Raději poklonkujeme silným – třeba budou v dobrém rozmaru a něčím nás odmění.

Všude musíte předkládat výpis z trestního rejstříku. Neexistuje ovšem žádný výpis z morálního rejstříku. Máme tedy na požadavek morálky rezignovat? Vždyť nemá žádný praktický význam. Zaměstnání nemůže dostat především ten, kdo je tak nešikovný, že ho dopadli. Špatný morální profil zdaleka takové důsledky nemá.

Často se opakují stejná klišé: jsou to důsledky obnovy kapitalismu, který povýšil osobní úspěch na modlu. Nebo: je to důsledek socialistického režimu, který rozvrátil morálku. Vynechejme polemiku, zda lze rozvrátit morálku, pokud je lidem a společnosti vlastní. Spíš se pokusme podívat více dozadu. V české národní opeře se Jeníček dopustí naprosto jasného podvodu, a když je tento podvod odhalen, zpívá: To není podvod, toť pouhá lest! Od premiéry dodnes publikum souhlasně pokyvuje hlavou. Jeníček je kladný hrdina. Premiéra byla dávno za Rakouska, kdy o socialismu mluvilo jenom pár snílků a kapitalismus nosil ještě krátké kalhoty.

Nechci bolestínsky vzdychat. To ještě nikdy nic nenapravilo. Premise, že každý musí začít od sebe, není víc než alibistická výmluva. Měli bychom spíš vyžadovat morálku od svých přátel, známých. Nestýkat se s těmi, kteří se podle nás nechovají morálně. A hlavně je netolerovat!

Všichni vědí, že se bulvár dostává k informacím nepoctivě, že záměrně vyrábí skandály i tam, kde vůbec nejsou. Přesto se lidé nestydí ho kupovat. A číst. Zdá se vám to jako maličkost? Není to maličkost. Je to ukázka občanského postoje.

Je nějaká cesta k morální obnově společnosti? Určitě je. Pro začátek bude stačit, když nebudeme mlčky přihlížet. Když nebudeme dělat, že jsme si nevšimli, když se ubližuje slabším, když nebudeme tolerovat špatnosti, podlosti. Pomluvy. Když nebudeme místo odsouzení takových praktik opakovat to pitomé: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Když si na někoho vymyslím úplně nesmyslnou pomluvu, podle tohoto přísloví bude zřejmě částečně pravdivá. Nechci po nikom hrdinství. Jenom prosím o méně zbabělosti. Je to tak odvážné, zastat se někoho, koho jiní zcela falešně pomlouvají?

Morálky se nemůžeme dovolávat, jenom když je to pro nás výhodné. Musíme ji respektovat, i když je to v náš neprospěch.

Nechtějme po slušných lidech, aby v zájmu přežití svých dětí byli nuceni je v rodinách otužovat, aby obstály v amorálním světě. A hlavně neříkejme, že to tak vždycky bylo a že s tím nikdo nic nesvede. Tento přístup je totiž naprosto jistě cestou k postupnému rozkladu společenských vztahů. Je cestou do záhuby. Nebylo by té země a lidí škoda?