Fotbal nám ukazuje, jací doopravdy jsme

Fotbalová tabulka je víc než přehled výsledků. Někdy připomíná zrcadlo společnosti, ve kterém najdeme ambice i pohodlnost, vítěze i poražené a naši zvláštní schopnost spokojit se s remízou.

Existují lidé, kteří po ránu čtou ekonomické analýzy. Jiní dávají přednost politickým komentářům. A pak jsme tu my ostatní, kterým občas stačí podívat se na fotbalovou tabulku.

Je to zvláštní dokument. Na první pohled jen sloupce čísel, body a skóre. Když se ale člověk zadívá pozorněji, začíná mít pocit, že nečte sportovní výsledky, ale zprávu o stavu společnosti. Někde se daří, někde se přešlapuje na místě a někde se už dlouho hraje jen o to, aby se nespadlo níž.

Fotbal má totiž jednu nepříjemnou vlastnost – bývá až příliš upřímný.

Ukazuje rozdíly mezi místy, kde se něco buduje, a místy, kde se jen udržuje stávající stav. Tam, kde vznikají nová hřiště, sportovní areály a zázemí pro děti, bývá většinou znát i chuť něco zlepšovat. A tam, kde se rok co rok bojuje o přežití, často nezůstává mnoho energie na sny. Nejen ve fotbale.

Stejně upřímný je i v otázce talentů. Ty totiž odcházejí. Vždycky odcházely a vždycky odcházet budou. Jakmile zjistí, že jejich schopnosti mají větší cenu o pár kilometrů dál, sbalí kufry. Nedělají nic špatného. Jen poslouchají logiku světa. A svět má rád vítěze.

Pak jsou tu trenéři. Záhadný živočišný druh, který se pravidelně stěhuje mezi kluby, aniž by kdy skutečně zmizel. Jeden týden končí, druhý týden začíná jinde. Připomínají zkušené herce oblastního divadla. Hra se mění, kulisy se mění, jen obsazení zůstává nápadně podobné.

Samostatnou kapitolou je korupce. Ve fotbale připomíná prach na nábytku. Nikdo ho tam nedal, nikdo ho nechce, ale čas od času ho někdo objeví a všichni se tváří překvapeně. Objeví se vyšetřování, padnou velká slova, pár lidí se pohorší a život jde dál. A člověk si občas říká, že ani v tomhle není fotbal nijak výjimečný.

Nejzajímavější je ale český vztah k remíze.

Češi mají remízu rádi. Ve fotbale i v životě. Výhra znamená odpovědnost, očekávání a tlak, že bude třeba uspět znovu. Prohra bolí. Kdežto remíza je pohodlná. Nikdo nejásá, ale ani nikdo nekřičí. Dá se s ní přežít. „A přežití bývá často vydáváno za úspěch“ konstatuje Petr Lachnit.

Možná právě proto máme tak rádi i takzvané taktické fauly. To kouzelné spojení, které promění porušení pravidel v projev chytrosti. Když někdo zatahá soupeře za dres a zastaví nebezpečnou akci, často slyšíme, jak zkušeně zasáhl. Stejný princip někdy funguje i mimo fotbal. Když pravidla obejdeme my, je to důvtip. Když je obejde někdo jiný, je to podvod.

A tak si někdy říkám, že fotbal možná není nejoblíbenější sport na světě proto, že nabízí góly. Možná je oblíbený proto, že nastavuje zrcadlo. Ukazuje nám radost i závist, odvahu i strach, poctivost i malé výjimky, které si umíme sami před sebou omluvit.

Možná opravdu není třeba složitých studií o stavu společnosti. Stačí se podívat na fotbalovou tabulku. Je v ní všechno: ambice, pohodlnost, odvaha, strach, vítězové, poražení i věčná touha najít důvod, proč to dnes ještě nemusíme změnit.

Fotbal nám neukazuje, jací chceme být. Ukazuje nám, jací doopravdy jsme.