Dá se svět řídit bez politiky?

Byl to začátek neobyčejného experimentu, při kterém banky vzaly moc politikům a začaly New York City řídit samy. Město nemělo na výběr. Bankéři v roce 1975 městu vnutili „utahování opasků“.

Stále více si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby politici neexistovali. A pak jsem si vzpomněl na rok 1975, kdy se New York City ocitl na pokraji bankrotu. Po víc než třicet let si newyorští „komunální“ politici, kteří město řídili, půjčovali od bank víc a víc peněz, aby z nich hradili náklady na veřejné služby s chodem města a životem obyvatel související. Avšak začátkem sedmdesátých let z města odešla většina obyvatel představující tzv. střední třídu a jimi odváděné daně zmizely s nimi. Takže banky půjčovaly městu ještě víc než před tím. Ale rostoucí zadluženost New York City postupně začala dělat půjčujícím bankám velké starosti.

Vyvstala otázka, jestli New York City vůbec kdy bude schopen dluhy bankám splatit. A pak jednoho dne v roce 1975 banky prostě přestaly městu půjčovat. Na obvyklé schůzce finančního odboru New York City a úvěrujících bank chtělo město bankám jako vždy prodat svoje směnky výměnou za půjčky pod dozorem vedoucího finančního odboru města. Banky se měly dostavit jako tradičně v 9 hodin ráno, ale brzo se ukázalo, že prostě na pravidelnou schůzku nepřijdou. Setkání bylo přesunuto a banky přislíbily účast. To, co se toho dne v New Yorku City na radnici stalo, odhalilo radikální přesun moci nad městem. Banky chránící své půjčky chtěly mít povoleno „převzít správu města“. To apelovalo na amerického prezidenta, který ale pomoc odmítl. A jak to dopadlo? Na správu městských financí New York City byla vytvořena zcela nová finanční komise, která de facto začala město řídit. Mezi jejími devíti členy bylo osm bankéřů. Tudíž New York City začal být řízen prakticky bez politiky a politiků.

Byl to začátek neobyčejného experimentu, při kterém banky vzaly moc politikům a začaly New York City řídit samy. Město nemělo na výběr. Bankéři městu vnutili „utahování opasků“ a trvali na tom, aby tisíce učitelů, policistů a hasičů byly propuštěny. Byl to nový druh politiky.

Staří politici měli ve zvyku věřit, že krize se vyřeší vyjednáváním a dohodami. Bankéři to viděli úplně jinak. Byli jen představiteli něčeho, s čím se jednat nedalo – logiky trhu. Podle nich tento systém neměl alternativu a měl by řídit něco víc než město, nejlépe celou společnost. Mimořádné však bylo, že bankéřům nikdo neodporoval. Radikálové a levice, kteří o deset let dříve snili o revoluční změně Ameriky, nekonali. Ustoupili a žili v opuštěných budovách na Manhattanu. Nesnažili se město změnit, jen ho zažívali. Místo toho radikálové po celé Americe svou kritiku společnosti začali vyjadřovat uměním. Věřili, že namísto snahy změnit svět zvenku, by se nový radikalismus měl pokoušet změnit to, co mají lidé ve svých hlavách. A to ne společnými činy, ale sebevyjadřováním.

Nechám na každém ze čtenářů, zda se mu tento způsob nepolitického řízení světa a města líbí. Mně nikoliv.