Chaos jako dopravní strategie

Řidičům doporučili metro. O dva dny později ho uzavřeli. Kbelská ukazuje, že největší překážkou pražské dopravy nejsou výkopy ani kolony, ale selhávající koordinace města.

Pražská doprava má jednu pozoruhodnou vlastnost. Dokáže člověka překvapit i ve chvíli, kdy si myslí, že už ho nepřekvapí vůbec nic.

Poslední ukázkou je rekonstrukce Kbelské ulice. Silnice potřebovala opravit, o tom není sporu. Asfalt se časem unaví, vozovky stárnou a výmoly nejsou zrovna symbolem moderní metropole. Jenže v Praze už dávno není hlavním problémem to, že se opravuje. Hlavním problémem je, jak se opravuje.

Krátce před zahájením rekonstrukce totiž zazněla z magistrátu dobře míněná rada. Nechte auto doma a využijte metro nebo tramvaj. Rozumné. Moderní. Pokrokové. Člověk by skoro získal pocit, že někde existuje plán, který všechny jednotlivé kroky spojuje do logického celku.

A pak přišla realita.

Oprava Kbelské začala 2. července. O dva dny později se zastavil provoz na části metra C od Letňan. Občan tedy dostal doporučení využít dopravní prostředek, který vzápětí přestal jezdit.

To už není dopravní politika. To je absurdní divadlo.

Je to podobné, jako kdyby vám lékař doporučil zdravý životní styl a cestou z ordinace vám schoval boty. Formálně přece udělal všechno správně. Doporučení zaznělo. Že doporučené řešení nefunguje, je zřejmě detail.

Tisíce lidí tak byly odkázány na náhradní autobusovou dopravu. Ta se následně statečně zařadila do kolon, které měla pomoci řešit. Cestující získali přesně to, na co si Praha v posledních letech zvykla nejvíce – zpoždění, nervozitu a pocit, že někdo na magistrátu považuje jejich čas za nevyčerpatelný zdroj.

A možná nejde jen o dopravu.

Možná jde o způsob uvažování, který se postupně stal normou. Nejprve se oznámí opatření, pak se ukáže, že koliduje s jiným opatřením, a nakonec se čeká, až si lidé zvyknou. V Praze se totiž často neřeší, jak problému předejít. Řeší se, jak ho vysvětlit.

Když člověk slyší o nepřetržitém stavebním režimu a následně vidí staveniště, kde by se dal bez větších komplikací pořádat odpolední piknik, začne přemýšlet, zda některé projekty nepostupují podle starého českého hesla: hlavně o tom mluvit, vlastní práci doladíme později.

Kbelská se samozřejmě jednou opraví. Stejně jako se opraví jiné ulice. Skutečný problém však neleží v asfaltu ani ve výkopech. Leží v tom, že Praha už léta funguje jako město, kde jedna instituce netuší, co plánuje druhá, a kde se koordinace považuje za nepovinný doplněk.

Pražané přitom nechtějí zázraky. Nečekají létající tramvaje ani teleportaci. Chtějí jen to, aby se současně neuzavřela silnice a alternativa, kterou jim město samo doporučuje využít. „Chtějí obyčejný zdravý rozum“ konstatuje Petr Lachnit.

Piráti kdysi slibovali chytré město. Jenže chytré město nepoznáte podle aplikací, prezentací ani tiskových konferencí. Poznáte ho podle toho, že funguje i ve chvíli, kdy se něco opravuje.

A právě tady je problém.

V Praze dnes dopravu neblokují bagry. Blokuje ji neschopnost magistrátu řídit vlastní město.