Nic na plat, pan prezident Miloš Zeman po návratu ze své zahraniční cesty, během které navštívil Jordánsko, nabyl neobyčejné znalosti tamějších poměrů, a tak jako odborník na slovo vzatý převzal iniciativu. Při své návštěvě Královehradeckého kraje oznámil, že ČR do této země vyšle polní nemocnici.
Co na tom, že tato možnost byla pouze jednou z variant, které se probíraly na úterním setkání ústavních činitelů, kde si „měli ladit noty“ tak, aby posléze česká zahraniční politika dostala alespoň trochu jednotný ráz a nezněla tak kakofonně jako doposud. Co na tom, že ještě není známo stanovisko jordánské strany, a co na tom, že ani na Generálním štáb Armády ČR neví nic o tom, zda, kdy a za jakých podmínek se bude polní nemocníce posílat na Blízký východ.
Kdo to ví, odpoví
Tento informační šum podněcuje člověka k několika vtíravým otázkám typu: Jak je možné, že na Generálním štáb Armády ČR nemají ani ten nejmenší „ahnung“ o potencionálním nasazení polní nemocnice? Jak je dále možné, že tyto věci nejsou alespoň na elementární úrovni „vykomunikované“, a jak to, že pan prezident sáhl k natolik odvážnému prohlášení i navzdory tomu, že podle mluvčí Generálního štábu Armády ČR Jany Růžičkové není pro nasazení polní nemocnice v příštích dvou letech místo?
V souvislosti s těmito otázkami člověka napadají ještě vtíravější odpovědi, které by se všechny daly shrnout otřepaným: „dohodli jsme se, že se dohodneme.“ Tedy vše běží podle zajetých kolejí. Vláda a prezident mají každý svou představu o zahraničně-politické koncepci ČR a v důsledku toho si pak nezřídkakdy očividně protiřečí. Pokud se má jednat o promyšlenou taktiku, kdy si každý vybere to, co mu vyhovuje, pak tleskám. Kupříkladu Rusko bude více akcentovat prohlášení pana prezidenta, poněvadž jsou k němu mírná, a na druhé straně EU bude více brát v potaz postoj vlády – trochu zvláštní, ale proč ne, každá vesnice potřebuje svého blázna, momentálně jsme za blázny my.
Tam, kde ani Hawkey nepomůže
Pokud měla mít úterní schůzka ústavních činitelů nějaký význam pro českou zahraniční politiku, s níž nasazení vojenské polní nemocnice bytostně souvisí, pak je nezvyklé, že o takto zásadních tématech ví pouze a jenom osoba pana prezidenta. A ještě více nezvyklé je to, že s tímto neutěšeným stavem nikdo nic nedělá. Skoro by se dalo, říct, že všem vyhovuje. Zdá se, že k tomu, aby došlo k byť jen základnímu sjednocení zahraniční politiky, bude potřeba náročná operace, a to taková, na kterou by dost možná byl krátký i Hawkey Pierce z MASH 4077.
