Společně s listopadem na kalendáři se v mnohých z nás začínají ozývat vzpomínky již čtvrt století staré. Ti s lepší pamětí si možná vzpomenou, že oním revolučním dnem byl pátek a ti, kteří oplývají ještě lepší pamatovací schopností si i vzpomenou na hlavní motiv tehdejších událostí. To není nic proti normálním občanům, žijící si své životy v běhu dnešního světa, nicméně, alespoň v těchto dnech je dobré připomenout si, proč tehdy tolik lidí vyšlo do ulic s jasným poselstvím komunistickému režimu: „takhle už dál ne“. 17. listopadu tak nejen že padlo „se Sovětským svazem na věčné časy“, ale zároveň s tím, lidé nahlas vyslovili to, co bylo veřejným tajemstvím, totiž že život ve lži je jen životem na půl.
Boj proti životu ve lži a naopak zasvěcení se pro ideál, dnes nezřídka kdy vysmívaného „pravdoláskařství“ se po právu spojuje s osobou Václava Havla. Zde se dostáváme k hlavnímu tématu článku. V posledních letech, a po smrti prvního po listopadového prezidenta ještě více, se objevují neférové, ba dalo by se říci až podpásové rány ze strany těch, kteří s pojetím Václava Havla nesouhlasili, ale za jeho života nenašli dostatek odvahy říci to lidově na plnou hubu. Kam tím mířím?
Letošní kanonáda je zvlášť výživná. Slavnostní výstřel na sebe vzal prezident Miloš Zeman, který se při návštěvě Číny vyjádřil v tom duchu, že respektuje „Čínskou cestu k socialismu“. To, že se nejedná o socialismus, musí být jasné každému, kdo ví, jak vypadá panoráma Šanghaje, Hongkongu či Makau. Ale budiž, ekonomické úspěchy se zemi říše středu upřít nedají. To čím pan prezident zabodoval na plné čáře, je prohlášení, že nepřijel Číně dávat kondice z předmětu „demokracie a základní lidská práva“, ale že se přijel učit, jak Čína stabilizovala společnost. Zde si musí každý, kdo žije v demokratickém zřízení Západního střihu klepat na čelo. Je totiž na místě říci jak vypadá „stabilizace“ v Čínském pojetí: tanky na náměstí Nebeského klidu, které masakrují pokojné demonstranty.
Druhý direct přišel ze strany exprezidenta Václava Klause, který nikdy neskrýval své averze k pojetí demokratické společnosti podle Václava Havla. Ale výrok, že Václav Havel byl reformním komunistou, nemůže být „cup of tea“ nikoho, kdo věří, že demokracie nestojí jen na ekonomických základech, ale i na něčem, co se nedá vyjádřit slovy čísly.
Jistě, Václav Havel byl snílek, idealista, politikem se doslova stal přes noc, ale byl to idealista, který chápal rozměr slov demokracie, základní lidská práva. Tedy slova, která slýcháváme z úst i dnešních politiků. Význam slov se ale za pouhé jedno čtvrtstoletí diametrálně proměnil: od pravdy a lásky ke státu jako firmě, od života v pravdě k životu s tučným bankovním kontem. Vítr, na kterém se zvedlo lidové vzepjetí pomalu, ale o to vydatněji utichá a místo něj se zvedá jiný, více materialistický, zaměřený podle toho jaké budou kvartální výnosy. Jen se obávám, aby to nebyl vítr dob minulých, dob, kdy říci svůj názor nebylo v souladu se státem.
