A je to zase tady, rok se s rokem sešel a my tak opět v tváří tvář, hledíme novému roku do očí. Jen co ale dozní zvuk dělobuchů, svištících zátek šampaňského a ráno i následná kocovina, začneme se ptát: Jakých bude nastávajících 365 dní?
Jedno je jisté. Rok 2015 nebude (pokud se nestane něco opravdu mimořádného) tak bohatý na volby a všechnu tu mediální masáž kolem nich se točící. Tedy jednoznačně špatná zpráva pro fanoušky Václava Moravce. V souvislosti s tímto se také dá očekávat, že by nemuselo docházet k turbulencím na vládní úrovni. To ovšem neznamená, že nadále nebude docházet k půtkám na ose ČSSD – hnutí ANO.
Samotné vystupování Babišova hnutí bude vůbec tím možná nejzajímavějším, co může náš zatuchlý politický rybník nabídnout. Především se ukáže, jaká je schopnost oslovovat/mobilizovat své příznivce i v době kdy nejen že volby neklepou na dveře, ale co víc, ani nepřešlapují v předsíni.
Neméně zajímavé bude i sledovat chování ČSSD. Nejsilnější vládní strana se do Strakovy akademie dostala po dlouhých letech v opozici a zatím vystupuje poněkud rozpačitě. Straně se sice podařilo zahladit vnitřní rozpory, ale nadále zůstává otázkou, jak dlouho bude trvat tento status quo. Do příštího sjezdu strany? Do prvního, opravdu problematického místa koaličního soužití? Do okamžiku, kdy se z Bohuslava Sobotky stane persona non grata? Možná. Dalším bolavým místem sociálních demokratů je vystupování vůči svému vládnímu partnerovi, ale faktickému rivalovi - hnutí ANO. Napříč stranou jakoby se linula (prozatím) tenká červená nit rozpaků: Nastavit tvrdší kurz nebo ne? Výsledek tohoto rébusu bude předznamenávat vystupování vlády jako celku navenek.
V případě Sobotkova kabinetu lze říci jedno. Stejně jako v u Sociální demokracie i zde platí, že asi nejlepší slovo pro popis reálného stavu věcí je rozpačitost. Jak zákon o státních úřednících, tak i nedávno přijatý rozpočet pro rok 2015 se nedají prezentovat jako úspěch. Velmi rozporuplně si také vláda počínala v otázkách zahraniční politiky, kdy máme možnost sledovat šéfa diplomacie Zaorálka, jak se v Číně vyjadřuje o „restartu“ našich vztahů se zemí „Říše středu“. A několik měsíců na to zase vidíme předsedu vlády, jak v Americe ujišťuje, že naše zahraniční politika se stále ubírá nezměněným kurzem.
Navzdory výše zmíněnému je ale třeba přihlédnout k tomu, že z mediálního prostředí vymizely titulky typu: „Z vlády odchází ta a ta strana“; „rozpad vlády“; „vládní roztržka“ nebo „Poslaneckou sněmovnu čeká těsné hlasování“. Tento fakt asi lze bez větších výhrad hodnotit jako největší kredit, se kterým tato vláda může disponovat.
I když se tento kredit může zdát jako nepatrný plus (který navíc může vzít za své během jednoho odpoledne), tak ve srovnání s tím, co v současnosti nabízejí pravicové strany, je to hotový zlatý důl. Hegemon na pravici zůstává v nedohlednu, stejně tak i aspirant na tento titul. Po úpadku ODS, jejíž situaci asi nejlépe vystihuje přirovnání k pacientovi, jenž přežil (několikerou) klinickou smrt se chvíli zdálo, že své místo na slunci, si vydobyla TOP 09. Bylo to však jen mámení smyslů, které se ve své nahotě ukázalo při roztržce uvnitř pražské organizace. Tehdy nám pražská TOP 09 s lehkostí japonského samuraje ukázala, jak se páchá harakiri.
V závěru se ještě musím zastavit u osoby pana prezidenta. Ten by se za jistých okolností mohl opět dostat do centra dění. Zbývá jen zdánlivá maličkost – většina 120 poslanců, potřebná pro rozpuštění Poslanecké sněmovny. Vzhledem k tomu, jakou má současná vládní garnitura zkušenost s jednáním pana prezidenta a vzhledem k tomu, jaká padla prohlášení o omezení prezidentských pravomocí, lze předpokládat, že poslanci dobrovolně nevydají své trumfy do rukou reprezentanta dolních 10 milionů a nebudou usilovat o následnou ruletu v podobě předčasných voleb.
S přihlédnutím k nátuře hlavy státu, bychom snad měli být i rádi, že bude (alespoň pro rok 2015) „vykázán“ do role komentátora veřejného dění. I když jak se ukázalo, tak velký herec si dokáže poradit i s malou rolí.
