V zemi, kde korupce a uplácení jsou zcela beztrestné

Je zřejmé, že se v naší zemi uplácí. Korupce bují všude a to nejen ve státní správě. Úplatky dávají a přijímají různí lidé z rozmanitých důvodů a jedná se o částky v řádech tisíců, statisíců, milionů či desítek a stovek milionů korun. Jisté je, že důvodem k uplácení je vždy snaha uplácejícího o vlastní finanční obohacení se za nestandardních (či nezákonných) podmínek s vidinou nesrovnatelně vyššího zisku, než je částka poskytnutého úplatku...

Uplácení je činnost, při které jsou spokojení všichni její přímí aktéři a všichni ostatní, včetně státu, v tomto procesu utírají nos. Uplácející nabídne zlomek sumy, kterou ve finále téměř s jistotou získá, a je spokojený. Uplácenému se zase vyplácí být na správném místě ve správnou dobu, popřípadě je rád, že mu jeho pracovní pozice či funkce umožňuje být tím, koho mají ostatní důvod uplácet. Za svoje služby, které vykonává nejčastěji v rámci svého řádného zaměstnání, získává tak finanční bonus, často se jedná o několikanásobek jeho průměrné měsíční řádné a legální mzdy. Stát utře nos, protože se jedná minimálně na jedné straně celé transakce o nezdaněný příjem, ale předpokládejme spíše, že se jedná o černé peníze jako takové, takže stát nezíská daně žádné. A nakonec jsou tu ti, kteří se vyskytují v blízkosti upláceného, například spolupracovníci, kteří uplácenému s touto prací pomáhají, ale nic z toho nemají. Tedy mají svoji mzdu a možná nějakou tu odměnu, ale žádné bonusy v podobě nezdaněných vysokých částek v kapse.

Největším paradoxem na celém procesu uplácení a korupce je fakt, že se v naší zemi jedná o činnost běžnou, ve své podstatě téměř beztrestnou a nadmíru tolerovanou (tedy vlastně už skoro legální, jen ta změna zákona tomu schází), takže její aktéři nemusí mít vůbec žádné obavy, že by se snad mohli z důvodů uplácení nebo přijímání úplatků či jiných čachrů-machrů dostat do problémů. Svědčí o tom několik případů z poslední doby – především kauza bývalého ministra životního prostředí Pavla Drobila a rovněž případ uplácení bývalé místostarostky radnice Brna-severu Zdeňky Tůmové. V prvním případu chtěla policie konat, ale údajně to celé zarazilo státní zastupitelství, ve druhém případu policie celou záležitost odložila pro nedostatek důkazů. Ani v jedné z těchto kauz nebylo zahájeno trestní stíhání. Oba případy přitom mají cosi společného – existují v nich totiž narozdíl od jiných podobných kauz nahrávky dokazující nezákonnost a nekalost v jednání dotčených (v naší zemi nedotknutelných) osob – v prvním případě nahrávky zvukové, ve druhém případě dokonce video, na kterém podnikatel vkládá do kabelky bývalé místostarostky tučný balík peněz. Ani tyto přímé důkazy však nestačí k tomu, aby byl někdo potrestán nebo alespoň trestně stíhán.

Proto se už nedivme tomu, jak věci fungují. Lidé se dopouštějí korupce s pocitem své vlastní dokonalosti, chytrosti, vyzrálosti, šikovnosti a především nepostihnutelnosti, a česká policie (potažmo státní zastupitelství a soudy) i značná část veřejnosti jim k tomuto počínání tleská. Bez ohledu na okolnosti totiž naše společnost bezmezně obdivuje a vyvyšuje ty, kteří jsou bohatí, úspěšní a mocní. Bez ohledu na špinavou cestu, po které tito lidé velmi často kráčí...