Tramvaj má vždy přednost, takže bacha, člověče

K napsání tohoto článku mě přiměl letáček v tramvaji upozorňující na fakt, že v loňském roce bylo zmařeno několik životů a mnoho lidí navíc vážně zraněno při střetu s tramvají. Leták nabádá k tomu, aby si každý člověk vzal k srdci fakt, že tramvaj má vždy přednost. Možná podle jeho autorů a především podle autorů zmíněného dopravního předpisu také zde platí právo silnějšího, pokud tedy uznáme, že stroj poháněný elektřinou má větší sílu než tělo poháněné srdcem…

Jaroslav Kysilko

Asi mám smůlu, ale už tolikrát jsem uhýbal či uskakoval před rozjíždějící se tramvají, nebo pozoroval, jak se o totéž pokoušejí jiní lidé, že mi nezbývá nic jiného, než napsat tento článek. Jeho mottem je především mé přesvědčení o nesmyslnosti nařízení, které dává přednost tramvaji před člověkem, chodcem, účastníkem silničního provozu ve městě, tedy jinými slovy a zcela subjektivně z mého pohledu, dopravnímu prostředku, jeho promáčknutému plechu či odřenému laku před lidským životem, který každý z nás při střetu s tramvají riskuje…

Nechápu to. Zatímco dopravní prostředek, v tomto případě tramvaj, je silný stroj, který má svého řidiče, jenž by měl být schopný bezpečné jízdy, musí si na případné ohrožení dávat pozor obyčejný a nesrovnatelně zranitelnější člověk, mnohdy i přecházejíce na vyznačeném přechodu. Ani tady neplatí, že pokud již občan kráčí po přechodu, má právo přejít na druhou stranu silnice.

Tramvaj je vždy silnější a rychlejší a dává nám to často znát právě tím, že se ani nepokouší přibrzdit, jen zvoní. A tak se z toho stává loterie – stihneš nebo nestihneš? Ačkoliv tedy z pohledu řidiče tramvaje je dostatečný přehled o situaci na silnici, opatrný musí být především chodec, který ze své člověčí perspektivy kromě tramvaje musí monitorovat také další projíždějící dopravní prostředky a mnohdy třeba i opatrovat malé děti, které přitom drží za ruku a snaží se také pro ně zajistit bezpečný přechod na druhý břeh.

Jak neskutečná scenérie se na ulicích tak často odehrává přímo před našimi zraky. Šílený řidič tramvaje si to smaží po kolejích, za vydatné podpory svého výstražného zvonění, z něhož naskakuje husí kůže a které paralyzuje sluchové ústrojí, a nezadržitelně se blíží, zatímco vystrašený člověk kráčí nejistě po přechodu a přemýšlí, jestli stihne přejít včas či se mu alespoň podaří případně uskočit stranou. Tramvaj je už velice blízko, samozřejmě nebrzdí, a chystá se ve vteřině svým předním vozem zcela v intenci nařízení a platných zákonů rozrazit dav zmatených a vystrašených chodců. Výborně – vysoký hubený muž, zjevně zdatný sportovec, jen tak tak uskakuje stranou, řidič tramvaje otráveně kroutí hlavou. Možná si jízdu tramvají spletl s bowlingovou dráhou a je zklamaný, že nesrazil žádnou kuželku. Každopádně v přihlížejícím davu to jenom zahučí - uf, říkám si, tentokrát to dopadlo dobře.

A kdyby to mladý pán nestihl? Kdyby se náhodou stalo nějaké neštěstí? Zákon i leták hovoří zcela jasně a výmluvně. Na vině je vždy chodec, neboť nedal tramvaji přednost – ta dělala, co mohla, aby toho člověka naučila pravidlům silničního provozu, aby ukázala, kdo je tady silnější a rychlejší. Vždyť ze strany řidiče bylo vše, jak má být. Řídil svoji tramvaj povolenou rychlostí 50 kilometrů za hodinu, výstražně zvonil ostošest, zatímco ten nezodpovědný člověk si to klidně kráčel po přechodu průměrnou rychlostí dva kroky za vteřinu. Prostě to nezvládl, nestihl včas přejít. Jestli ta investice do letáků nebyly přeci jenom vyhozené peníze, když si hloupí chodci na ulici dál dělají, co chtějí…

----------

Jiné moje články si můžete přečíst na http://www.shekel.cz/