Nenávist v našich srdcích

Mnoho lidí v rámci naší společnosti má ve svých srdcích různé druhy nenávisti. Zjednodušeně by se dalo říci, že většinou nechováme příliš hlubokou lásku k bližnímu svému. Natož k někomu dalekému, chcete-li vzdálenému. A tak mnozí rodiče nemají rádi svoje děti a některé děti nemilují své rodiče, manželé k sobě často nechovají láskyplné city, sourozenci si ubližují a závidí, majoritní společnost obecně nechová v lásce cizince, přistěhovalce, příslušníky asijských národů, cikány ani černochy...

Ale nemusíme chodit příliš daleko. Mnoho nenávisti zažíváme i na pracovišti, v obyčejných pracovně-právních vztazích. Lidé se spojují do různých skupin, vymezují vůči jiným pracovníkům, hledají spojence a přívržence těch či druhých, a v šeru kanceláří se pak domlouvají, sjednocují, pomlouvají či navzájem podporují. Nikdo nechce být sám, ani v práci, ani nikde jinde. Každý chce být členem nějaké skupiny, mít přátele, soukmenovce...

Na podobných základech vznikají i politické strany, jejichž programem bývá ostré vymezení a často i neskrývaná nenávist vůči společnosti jako celku nebo některým skupinám etnickým, národnostním náboženským či jazykovým. Nenávidí se také ti, kteří ve sportu fandí různým klubům, často je právě na nenávisti k druhým postaveno to takzvané pravé a skalní fanouškovství podporované samotnými kluby - někdy zjevně, někdy raději ve skrytu. Otcové vysvětlují svým synům, jak to je s těmi „posvátnými" barvami jejich jediného klubu a dítě přirozeně vyrůstá a hrdě opakuje po tatínkovi „Smrt Spartě". Zlo zaseté do srdce, zlo, které nadále vzkvétá.

Mnoho vztahů v naší společnosti není determinováno láskou k někomu jinému, společnými zájmy nebo činností, ale jednotě v nenávisti vůči druhým a vymezením se vůči jinému jednotlivci, skupině nebo národu. A proto povstávají proti sobě rodiny, jedinci, skupiny i národy v nelítostných bojích, mnohdy na život a na smrt. Můžeme předtím zavírat oči, dělat, že tomu tak není a nebo si přiznat, že je to v dnešním světě zcela běžné, to prosté černobílé vidění souvislostí určující negativní vývoj mezilidských vztahů.

A tak se ti, kteří ve svých srdcích nenávist nechovají nebo alespoň ji cílevědomě nepěstují, velmi často podivují a nechápou většinově prezentované a podporované reakce například na tragické události odehrávající se kolem nás, na různé mediálně řešené násilné trestné činy, různé katastrofy lidí v jiných koutech naší země nebo na druhém konci světa. Reakce, které jsou mnohdy naprosto necitlivé, nenávistné, nehumánní, nehorázné...

O znásilněné holčičce píšou jiní, že si přitom určitě užila, o mrtvém, že to určitě byl nezaměstnaný cikán a na humanitární katastrofu, při které umřeli desetitisíce lidí, jsou schopni mnozí členové naší společnosti v anonymní reakci napsat, že jsou to černoši, kterých je moc a navíc nejsou k ničemu, protože se o sebe neumí postarat. Tak ať si klidně pochcípají. A mohl bych pokračovat ve výčtu neuvěřitelných a přitom běžných reakcích lidí, kteří toto své vidění světa považují za normální a jejich okolí je plně akceptuje a respektuje.

Vypadá to, že nenávist je nejen naší společností plně tolerována a chápána, ale že je daleko mocnější hybnou silou světa, než láska. Určitě to na první a nejspíš i na ten druhý pohled vypadá tak, že je nenávisti mnohem více než lásky, že hýbe světem. Že je více vidět, že se častěji projevuje a v lidském chování a motivech tak nepřímo zhmotňuje. Není to tím, že nám média předkládají častěji tragické a špatné zprávy a ty dobré si schovávají do šuplíku nebo se jim vůbec nevěnují. Mluvím tady o tom, co vidíme vlastníma očima ve svém reálném životě, když se díváme kolem, každý den. V dopravních prostředcích, v práci, na ulici, v obchodech... Vidíte spíše zlo a nebo spíše dobro?

Myslím, že v každém případě je nutné o těchto věcech přemýšlet. Přemýšlet o tom, co je správné, dobré a prospěšné. Jsem totiž přesvědčený o tom, že každý člověk může svým osobních přístupem a vkladem svého vlastního života ve společnosti to špatné změnit. Nemůžeme sice ovlivnit, jak se budou druzí chovat. Ale můžeme ovlivnit to, jak budeme na negativní a nenávistné chování reagovat, jestli se necháme pohltit tím vším, co se nám snaží naše okolí a společnost vnutit jako nevyhnutelné, nebo jestli se rozhodneme bojovat za to, co je dobré a správné.

Nenávist správná není a páchání či šíření zla určitě není dobrým smyslem života, to ví téměř každý. Proto mějme v úctě nejen bližního svého, ale milujme kromě svých vlastních a milých také úplně cizí lidi, pomáhejme si navzájem, blízkým i vzdáleným a přejme si navzájem to hezké a dobré. Buďme laskaví a ohleduplní, hodní a láskyplní. Odpouštějme si. Milujme se mezi sebou, aby to, co z nás vzejde a to, co zde po nás zůstane, bylo hodno rozmnožení.