Znáte to. Něco se stane, někdo něco řekne nebo neřekne, udělá nebo neudělá, a vy jste z toho zklamaní. Zklamání doprovází skleslost, jste smutní a myšlenky se vám v kruhu točí kolem otázek „Proč to dělá? Proč to říká?“. A pokud o tom přemýšlíte opravdu dlouho, nakonec si pravděpodobně položíte také otázky, na které můžete vy sami a z vlastních sil najít odpovědi: „Proč jsem z toho zklamaný? Proč mi to vůbec vadí?“...
Nalézt odpověď na tyto na první pohled snadné otázky však vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. K tomu, abychom mohli věci přijít na kloub, si musíme totiž uvědomit skutečnosti, které nejsou příliš lichotivé pro nás osobně. Jednou z nich je fakt, že zklamání předchází nějaké naše očekávání. Myslíme si nebo jsme přesvědčení o tom, že tohle nebo tamto by nám někdo konkrétní (nebo rovnou nikdo) neměl nikdy udělat či říct. Jsme přesvědčení o tom, že tak či onak by se neměl někdo chovat, tohle nebo tamto by měl automaticky dělat, na tom či onom by mu mělo nejvíce záležet. A pokud se děje všechno jinak, než jsme očekávaly a předpokládaly, jsme zklamaní, smutní a skleslí.
Z toho plyne, že příčinou našeho zklamání není ve své podstatě to, co někdo řekl, udělal, neřekl či neudělal, ale to, že jsme si my sami vytvořili seznam očekávaného a přepokládaného. Každý člověk je však ve svém rozhodování naprosto jedinečný a koná pouze tak, jak sám chce, cítí, potřebuje (samozřejmě za předpokladu, že jej někdo násilím či jiným nepřiměřeným způsobem nenutí konat mimo vlastní vůli). Takže každý z nás většinou říká a dělá přesně to, co ho dělat a říkat napadá, co sám dělat a říkat jednoduše chce. Bylo by tak vlastně velkým zázrakem, pokud by vše, co dělá a říká, bylo v souladu s naším očekáváním.
Možná bychom si mohli najít partnera nebo přítele, který by byl ochotný vše nebo alespoň něco z toho, co my očekáváme, dělat například z lásky či úcty k nám přesně podle nás, v souladu s našimi představami. Ale jaký by to mělo pro náš život smysl? Mohli bychom tímto způsobem žít a být přitom šťastní, spokojení, zcela bez zklamání, pokud by lidé kolem nás dělali přesně to, co chceme my? Jak bychom mohli poznat takového člověka, který nedělá nic podle sebe. Jak bychom jej mohli skutečně znát a jak by nás mohl obohatit svými názory a odlišným pohledem, pokud bychom nic takového nepřipouštěli?
Je naprosto nezbytně nutné podívat se na to z druhé strany. Líbilo by se vám, kdyby někdo chtěl, abyste se chovali podle cizího scénáře, kterému sami ani pořádně nerozumíte? Žít podle programu, který nám určil někdo jiný? Ne, jsem přesvědčený o tom, že tohle nechce nikdo. Každý chce přirozeně dělat a říkat to, co sám cítí, a to naprosto nezávisle na tom, co od něj kdokoliv očekává. Takže neočekávejme, že se někdo bude chovat podle nás. A vyvarujme se vlastního očekávání a předpokladů. Jedině absolutní absence očekávání v kontextu s druhým člověkem nás zcela ochrání před zklamáním ze skutečnosti. A nezapomínejme na to, že to, co dělá nebo říká někdo druhý, je zcela jeho věc, zodpovědnost, a s námi to nemá zpravidla vůbec nic společného. Tedy rozhodně to není nutné ani vhodné brát osobně.
