Říká se, že od lásky je velice blízko k nenávisti. V životě to tak skutečně vypadá, že mezi láskou a nenávistí je pouze tenká hranice. Snad je to tím, že oba tyto vztahové protipóly jsou často nabité emocemi a jedná se ve své podstatě o dost vyhraněné postoje. Těžko bychom hledali dva vymezenější pojmy. Avšak pomyslná tenká hranice se může někomu jinému jevit jako hluboká propast – je to přeci jenom velký rozdíl, když někoho milujeme a když někoho nenávidíme…
Přesto objektem lásky i nenávisti může být ta stejná osoba. Častěji někdo, koho jsme milovali, nebo jsme si to alespoň mysleli, se na základně nějakých negativních skutečností s dotyčným člověkem stane někým, koho nenávidíme. Může se však rovněž stát, že dříve nenáviděná osoba se nám časem může stát někým milým a dokonce i milovaným. Taková proměna od nenávisti k lásce se pak děje na základě výhradně kladných, pozitivních zážitků s takovým člověkem, lepšího poznání dotyčného a z něho pramenící zamilování, tedy láska. A jsme znovu u toho, že od lásky k nenávisti a zase zpět je dlouhá cesta, nicméně často stačí pouhý pomyslný krok, aby se misky vah převážily na tu či onu stranu.
Podle mého názoru je však mezi láskou a nenávistí jiný, mnohem důležitější rozdíl. Zatímco láska je ryzí cit a jakmile ji jednou k nějakému člověku pocítíme, tak od té doby prostě trvá a my ji nemůžeme už nikdy vlastním vědomím regulovat, měnit, přivolávat či odstraňovat, přidávat nebo ubírat, nenávist tyto vlastnosti nemá. Láska je trvalý cit, který nikdy nemizí, navzdory okolnostem, vzdálenosti, bolestem, zklamání či nenaplněným představám, touhám a očekáváním. Nenávist naproti tomu ztrácí většinou po nějaké době na své intenzitě, je obroušena časem, novými životními zkušenostmi, vlastní sebereflexí a často také mizí beze stopy, jakoby ani nikdy nebyla. Člověk je v jádru dobrý tvor a proto nedokáže nenávidět příliš dlouho. Když však někoho člověk jednou miluje, skutečně a hluboce, miluje jej pak navždy.
Přeměna je tedy možná pouze směrem od nenávisti k lásce, od skutečné lásky k nenávisti pak nikdy a za žádných okolností. Můžeme si být naprosto jisti tím, že pokud jsme milovaného člověka začali nenávidět, nikdy jsme k němu ve skutečnosti necítili pravou lásku.
Láska, která časem zmizí, nebyla pravou láskou a tudíž si ani nezaslouží tímto názvem titulovat. Láska skutečná zůstává navždy naší součástí, je v našem srdci a nikdo ji nemůže z našeho nitra vyhnat, dokonce ani my sami. Nejedná se tedy o nic racionálního a chtěného, nýbrž hluboce prožívaného a přebývajícího v nás. Na druhé straně nenávist jako emoce se zcela jasnou příčinou, kterou po čase z racionálních důvodů neodmítneme s sebou nadále zbytečně vláčet životem, je pouze těžkým balvanem, který můžeme kdykoliv odhodit.
Nenávist odhodíte ihned poté, jakmile k tomu budete odhodláni a připraveni. Lásku však odhodit nelze a zkoušet to je marné.
