Jak mi příroda dnes v noci úchvatně vyrazila dech

Jsem s dětmi na dovolené, bydlíme v dřevěné chatce. V noci ze středy na čtvrtek jsem zažil úžasné představení přírody, o něž bych se s vámi rád podělil…

foto: Ladislav Němec, MF DNES, zdroj: iDNES.cz

Mohlo to být tak kolem druhé hodiny ranní, kdy jsem se probudil s pocitem vedra a zvažoval jsem, že otevřu okno, abych v chatce vyvětral. Uvědomil jsem si, že venku něco hučí a hukot zesiluje, ale nebyl jsem schopný identifikovat příčinu. Znělo to trochu jako v dálce nastartované rychlé auto nebo prolétající letadlo. Z postele se mi nechtělo, ale nakonec jsem vstal a okno otevřel. Venku se zvedal vítr, obloha byla světlá a bylo velmi dobře vidět, byť měla být tou dobou jen černá tma. Tu a tam se v dáli zablesklo. Hukot neutichal a pomalu nabíral na intenzitě. Pozoroval jsem na poli, jak černé mraky mění tvar, dokonce jsem v jednu chvíli měl dojem, že vidím tornádo. Možná i několik tornád. Pozvolna zesiloval vítr a s ním i zvláštně intenzivní zvuk, z něhož šel opravdu respekt – cítil jsem, jaká síla se blíží a byl jsem fascinován tím, jak je příroda jakoby nic, prostě náhle a bez varování, schopna udeřit. Země se mi pod nohami chvěla.

Uvědomil jsem si, že na jiných místech světa jsou takové přírodní úkazy velmi časté a nezřídka za život se tam lidé setkají s tornády, hurikány a podobnými živly. Přemýšlel jsem, jestli je možné, aby se něco takového stalo také u nás, na rozmezí kraje Vysočina a Pardubického kraje, kde právě pobýváme.

Vystrčil jsem hlavu ze dveří a pozoroval tu divokou scenérii. Před časem psali v novinách, že se v Pardubickém kraji objevilo několik slabých tornád. Vybavil se mi americký film „Lovci tornád“, který jsem před několika lety viděl v televizi. Vědci se tam zaobírali studiem tornád a tyto přírodní úkazy vyhledávali v místech jejich pravidelného výskytu. Zatímco ostatní ve filmu se snažili vždy nejrychleji dostat z míst, kde hrozilo řádění tornáda, tito lidé se naopak snažili dostat co možná nejblíže, aby mohli studovat, bádat a natáčet exkluzivní pořady pro televizní kanál.

Pravdou je, že by mne nyní ani nenapadlo se dobrovolně k mé pravděpodobné iluzi tornáda na nedalekém poli přiblížit. Hleděl jsem střídavě na oblohu, pozoroval vzdálené blýskání, a pod větrem se stále více ohýbající stromy všude kolem. V dálce se začal ozývat hrom. Čekal jsem blesky, ale zůstalo jen u náhlých světelných efektů jako při ohňostroji. Patrně byly schovány  za kopcem, kam jsem neviděl. Chtěl jsem zůstat venku a sledovat ten celý děj, ovšem zároveň jsem si uvědomoval, že mi vítr může kdykoliv vytrhnout dveře z ruky, které jsem křečovitě svíral. Vylezl jsem však i přesto na chvilku ven z chatky, abych posbíral některé věci pověšené na šňůře, neboť mi došlo, že by byly pravděpodobně ráno šňůry prázdné. Věci už byly rozházené všude kolem, tak jsem je posbíral a hodil dovnitř.

Hukot náhle prudce zesílil a mě zahnal zpět do chatky. Zamknul jsem za sebou dveře. Silný vítr se přihnal k chatce a opřel se do ní. Byla to zvláštní síla, která se opírala do chatky nikoliv ze stran, jako normální vítr, ale zespoda, jakoby od země. Chvíli to vypadalo, že ji chce celou vyrvat i s betonovými základy a odnést někam pryč. Bylo zřejmé, že by to pro tenhle vichr nebyl žádný problém a to i přesto, že se jistě nejednalo o žádný hurikán ani tornádo. Napadlo mě, že kromě chatky by vítr jistě bez větší námahy mohl odnést také naše auto zaparkované vedle chatky. Nebo by ho mohl kdykoliv popadnout a mrštit s ním o chatku. Měl jsem z toho opravdu zvláštní pocit. Bylo to neskutečně reálné.

„Čas se zastavil. Sedím v chatce a naprosto s jistotou vím, že když bude příroda chtít, odnese v mžiku zapůjčené auto a celý domeček se mnou, mými spícími dětmi a jednou jejich kamarádkou. Už nebude žádné zítra, ani ráno. Všechno skončí tuto noc. Chatka se s námi vznese vzhůru a poté nás pravděpodobně příroda nemilosrdně mrští z výšky mraků zpět na zem. Určitě nepřežijeme. Zase na druhou stranu se alespoň před koncem parádně proletíme…“

Vítr se po několika desítkách minut opět utišil. Přihnala se normální bouřka, v dálce hřmělo a na střechu naší chatky začal padat vcelku mírný déšť. Jako by to všechno předtím byl jenom sen z únavy horkého předchozího dne. Vzduch se příjemně ochladil a uvnitř chatky už vůbec nebylo vedro. Děti dál klidně spaly. I já zavřel oči. Naprosto uchvácen přírodou kolem nás, kterou prostě nemůžeme nikdy ovládnout a s jejíž silou se nemá smysl měřit, jsem nakonec opět usnul…

http://zpravy.idnes.cz/boure-strhla-stovky-stromu-blokuji-koleje-i-cesty-dest-zatopil-sklepy-1m5-/domaci.aspx?c=A110825_075643_domaci_js