Tak jsem konečně zařazen. Pro mnohé a možná pro většinu. Jako člověk věřící v Boha, jak píši ve svém profilu, jsem podle mnohých jen blázen s berličkou v podobě víry. A nápady prý čerpám nejspíš z té „naší" tlusté bichle. „Tak to bude myšlena nejspíš Bible", říkám si...
Tak v odpovědi pro mnohé, kteří mě již nazvali „černoprdelníkem", bláznem, pánbíčkářem a jinými trefnými výrazy, se chci v tomto článku přiznat. Ano, věřím v Boha. Pokud je pro většinu bláznovstvím věřit v Boží slovo, tak ano, věřím v to, co je napsáno v Bibli. Pokud je pro někoho berlička víra v Boha vůbec, pokud to snad pro někoho znamená, že nemám dost vlastní síly na to, abych žil dobrý a smysluplný život, tak ano. Přiznávám, že opírám veškerý svůj život o Boha a nemám sám od sebe, sám ze sebe, nekonečnou sílu ani dostatek víry na to, abych byl dobrým člověkem, který kráčí po těch správných cestách.
Jsem věřícím teprve 11 let a tak si velmi dobře pamatuji, jaký byl můj život předtím, než jsem osobně poznal Boha. Tedy se nedivím zapřísáhlým ateistům ani těm, kteří přímo Bohu zazlívají špatné věci tohoto světa, kteří se na Něj zlobí kvůli vlastním pochybením, kteří Mu nerozumí a nedivím se ani těm, kteří se o Něj vůbec nezajímají. Byl jsem na tom úplně stejně. Neměl jsem vztah k Bohu a z hloubi svojí mysli jsem v něj nevěřil tak velmi, jak se vůbec něčemu dá nevěřit.
A právě proto rozumím ateistům. A právě proto mohu srovnávat svůj život s Bohem, chcete-li s vírou v Boha, s životem bez víry. Musím vám říct, že je v tom na jednu stranu rozdíl skutečně velký, protože si mnohem více uvědomuji svoji skutečnou tvář. Rovněž spatřuji mnohá východiska, která jsem předtím neviděl. Můj život bez Boha mi připadal jako bludný kruh. Na druhou stranu je ten život v mnoha věcech velice podobný. Také já mám jako mnoho jiných lidí na této planetě rodinu, o kterou se snažím starat, jak nejlépe dovedu. Mám děti a chci jím být dobrým tátou. Chodím do práce, kde chci být prospěšný a chci vydělávat dost peněz na všechno potřebné, ale také něco navíc. Chodím do školy, kde se snažím vzdělat, abych neustrnul na jednou místě. Na svých cestách potkávám lidi dobré a zlé, lidi příjemné a nepříjemné, lidi, s nimiž si rozumím a lidi, které nechápu. Také já řeším každý den mnoho konfliktů, ať už vnitřních či vnějších. Neusmívám se od rána do večera, nejsem se vším spokojený, nemám vždy síly na rozdávání.
Čelím mnoha pokušením, padám na zem a znovu se zvedám, křičím na děti a pak je mi to líto. Napadají mě ošklivé myšlenky, pochybuji, klopýtám. Dělám mnoho chyb, každý den. Nežiju v iluzi, že čistě proto, že jsem uvěřil v Boha, je ze mě lepší člověk. Ovšem vím, že tohle je pro můj život jediná možná cesta. Vím, že pokud mám dojít na místo, kde mám být, pokud mám dělat to, pro co jsem byl stvořen, musím neustále hledat a především chtít najít skutečný smysl, skutečnou podstatu každé vteřiny mého života. Ta podstata je pro mě jedině v Bohu, v pevném vztahu s Ním.
Stejně silně vím a jsem hluboce přesvědčený o tom, že pokud mohl Bůh obrátit mne, nevěřícího „Tomáše" během jediné noci, pokud se mi mohl dát poznat takovým způsobem, že jsem nemohl neuvěřit, může během jediné vteřiny změnit životy všech nevěřících na celém světě. Tedy i vás všech, kterým můj postoj, přístup, moje myšlenky, názory, moje články, moje přesvědčení i moje víra připadá jako berlička člověka, který neumí sám z vlastní síly a s plnou zodpovědností kráčet po světě, řešit svoje problémy a být spokojený sám se sebou.
Ano, přiznávám, že si bez Boha neumím již nyní svůj život představit. Modlím se za svoji rodinu, moje malé děti, modlím se za své přátele, když vím, že je něco trápí, nebo když jsou nemocní. Modlím se za opuštěné, aby nebyli sami, modlím se za umírající děti, aby byly zdravé, modlím se za manželství, aby bylo znovu pevným spojením mužů a žen, modlím se za cizí lidi, které jsem nikdy neviděl, za plačící dívky na nástupním tramvajovém ostrůvku, aby nebyly smutné, modlím se za bezdomovce v blízkosti stanic metra, když začne přituhovat nebo když je slyším, jak jsou zoufalí.
Nemodlím se z přesvědčení, že mě to dělá lepším člověkem, to určitě nedělá. Modlím se proto, aby Bůh změnil jejich životy, pomohl jim, dal se jim poznat tak, jako mně. Protože jsem přesvědčený o tom, že čím více se spolehneme na Boha, tím lépe nám bude, věřím tomu, že jedinou správnou cestou pro tento svět je návrat ke skutečnosti, že jsme Boží děti, Bůh nás stvořil, stejně tak, jako naprosto vše, co nás obklopuje, a nyní trpělivě čeká, až jej znovu budeme chtít následovat. Nejen fyzicky, ale především ve svých srdcích.
