Až budou lékaři protestovat nazí...

...teprve pak připustím, že jsou skutečně zoufalí. Zatím se však promenádují na schůzích s ministrem zdravotnictví a jeho družinou normálně oblečení do na míru šitých obleků a bílých plášťů, a dělají si ze všech kolem jenom legraci. Jasné je, že tady nejde o peníze a lékařům jde především o princip. O jaký princip se přesně jedná, to možná nevědí ani oni sami, a proto je tak těžké se s nim dohodnout. Nicméně je evidentní, že nabízené dvě miliardy korun chtějí celé, nebo z dohody nebude nic...

Zdroj: iDNES.cz

Je nad slunce jasné, že pokud by byli lékaři skutečně v nouzi, odhodili by své bílé pláště (možná by je i před zraky pacientů teatrálně roztrhli ve dví) a nejen na schůzky se svými odborovými předáky, ale rovněž v ulicích a na chodbách nemocnic by všichni chodili v rouše Adama a Evy. Možná by si někteří z nich vzali na hlavu kulicha, aby jim snad nenafoukalo do uší, nebo se nenachladly jejich mozkové buňky.

Zoufalost a oprávněnost požadavků se pozná právě tím, že člověk zcela ztratí hlavu (i s kulichem), neslyší a nevidí, na okolí nedbá a stůj co stůj se snaží demonstrovat svoji vážnou situaci. Lékaři hlavu neztrácejí, i když se poslední dny poněkud obávají toho, že by jim po ukončení nátlakové akce „Děkujeme, odcházíme“ nebylo umožněno poklidné navrácení do vypovězených pracovních poměrů. Proto nyní odmítají ty miliardy, jelikož to od začátku vlastně ani tak moc vážně nemysleli, jenom na tom celém cirkusu chtěli něco trhnout. S důsledky jaksi nepočítali. Dvě miliardy jim nestačí také proto, že ta celá kampaň něco stála a odbory musí zaplatit svoje náklady včetně odměn za skvěle odvedenou práci (to jen tak na okraj).

Ale jak říkám – když někdo něco opravdu chce a myslí to vážně, klidně se i svlékne. Pro inspiraci se můžeme podívat na Ukrajinu, kde se místním ženám nelíbí balkónová vyhláška zakazující v době odloženého mistrovství ve fotbale promenádu po vlastních balkónech v negližé a sušení spodního prádla za účelem zajištění estetičnosti prostředí pro zahraniční návštěvníky. Nařízení je dostalo do tak nepřijatelné pozice, že ani na okamžik neváhaly, svlékly se a z jednoho místního balkónu začaly ihned protestovat. Tomu říkám skutečný protest, přesně tak si představuji důvěryhodné odhodlání v nepříjemné situaci.

Jak však máme poznat na hladce oholených a oblečených lékařích s mírnou nadváhou v zářivě vypraných pláštích, kteří si nás na chodbách zdravotnických zařízení mnohdy ani nevšimnou (pokud nemáte na hlavě kulicha) a na jejichž služby musíme stát v nekonečných frontách (i s malými dětmi), že jsou nešťastní a skutečně na pokraji osobního bankrotu z těch mrzkých peněz, které vydělávají za moře hodin namáhavé a vyčerpávající práce? Nepoznáme to a proto je mezi lidmi dost takových, kterým se protesty lékařů nelíbí. A proto moje doporučení zní:

„Doktore, svlékni se do naha,

není to taková námaha.

Oblečen v bílém plášti

jen vyvoláš více zášti.

Budeš-li chodit nahý všude,

rázem se o tom mluvit bude.

Pak snad už nebudeš tak sám,

možná i kulicha ti dám...“