Spiritualita Kandinského obrazů ve spirále Guggenheimu

„Anděl v architektuře“ nazval New York Times Kandinského retrospektivu pořádanou na závěr 50. výročí oslav narozenin muzea Guggenheim. Více než 100 pestrobarevných obrazů lemuje prostorovou spirálu interiéru budovy Franka L. Wrighta, 70 prací na papíře je vystaveno v přízemí mimo dosah paprsků denního světla. Úplně nahoře, symbolicky na konci spirály našly místo vzácné obrazy z Kandinského posledního, pařížského pobytu.

pohled na Kandinského retrospektivu v muzeum Guggenheim v New YorkuKaterina Kyselica

Tak jako filmy proslavují představitelé hlavních rolí, tak také muzea mají své stěžejní umělce: MoMA má Picassa a Matisse, Whitney Hoppera. Guggenheim se pyšní Kandinskym. Rozsáhlá kolekce původem ruského umělce Wassily Kandinského je základním stavebním kamenem nepředmětného umění Guggenheimu. Proč si Solomon R. Guggenheim vybral mezi stovkami malířů meziválečné avantgardy právě Kandinského? Za vším (téměř) hledejte ženu. Kandinsky i muzeum Guggenheim vděčí Hille Rebayové.

Guggenheim, Hilla Rebayová a Kandinsky

Německá baronesa a malířka Hilla Rebayová potkala Solomona R. Guggenheima v roce 1925 v Berlíně. Excentrická, znalá a vášnivá Rebayová Guggenheimovi učarovala fyzicky a umělecky. 66ti letý Guggenheim ji požádal o namálování svého portrétu a Rebayová jej naoplátku naočkovala svou vášní pro nepředmětné umění, jehož byla velkou obdivovatelkou, znalkyní a zanícenou propagátorkou.

Osobní vztah Rebayové a Guggenheima byl zásadní při výběru Kandinského prací pro Guggenheimovu nově se vytvářející sbírku nepředmětného umění, zejména obrazů. Díky znalosti německé avantgardy a osobních vztahů s představiteli avantgardní tvorby – Klee, Chagall, Arp, Moholy-Nagy, Bauer a Kandinsky se stala neocenitelnou rádkyní při vytváření sbírky a také při založení muzea nepředmětného malířství „Muzeum of Non-Objective Painting“ (1937), po Guggenheimově smrti přejmenovaného na Guggenheim (1952). Jako ředitelka muzea měla také hlavní slovo při zvolení amerického architekta Franka L. Wrighta pro návrh budovy muzea.

Postavení Kandinského tvorby v New Yorku bylo vždy přinejmenším vrtkavé vzhledem k dlouholeté dominanci frankofonní moderny. Guggenheimův počin věnovat zdroje právě na Kandinského práce byl o tom odvážnější. Od roku 1930, kdy Guggenheim osobně navštívil Kandinského ve studiu v Dessau, do konce svého života zakoupil přes 150 obrazů.

Oslava 50. narozenin

Guggenheim oprašuje svou kolekci Kandinského přibližně jednou za dvacet let, naposledy v roce 1983. Jak však nejlépe oslavit 50. výročí? Čistě ohromujícím, minimalisticky gigantickým způsobem. Celá výstava je výsledkem spojení sil a představení děl ze sbírek tří institucí: newyorského Guggenheimu, mnichovského muzea Lenbachhaus a pařížské Centre Pompidou. Kurátorka Tracey Bashkoffová poznamenala, že v otázce sdílení Kandinského olejomaleb nebyl problém. Plánovaná délky trvání výstavy však vyvolala otázky týkající se sdílení celých sbírek Kandinského prací na papíře, které jsou citlivé na světlo. Paříž tak poskytla výběr prací zakoupených v posledních letech a Mnichov poskytl celou svou grafickou kolekci (z let tvorby v rámci Bauhausu). Dohromady je zde k vidění téměř 70 unikátních výtvorů na papíře v provedení akvarelu, inkoustu, kvaše a tempery demonstrující čtyři dekády Kandinského tvorby.

Aby byla vyzdvižena vyjímečnost této výstavy, retrospektiva je koncipována minimalisticky ve smyslu rozsahu vystavených výrazových prostředků. Jakmile vstoupíte na rampu Wrightovy spirály a zadíváte se na první plátno z rané Kandinského tvorby „Barevný život" ("Das Bunte Leben", 1907, tempera na plátně), nezastavíte se před ničím jiným než před obrazy, většinou oleji. Výstava umožňuje prohlédnout si hlavní prostředek Kandinského tvorby v kontinuální rovině, kde jsou vidět změny a posuny k absolutní abstrakci ovlivněné zejména změnami kulturního prostředí, kterými Kandinský za svého života prošel.

Spiritualita a hudba

Výstava je rozdělena dle tří období Kandinského tvorby: prvopočátky krajinomalby, mnichovské období a tvorba v Paříži.

Kandinského rané, poloabstraktní práce se vyznačují barevnými fantaziemi s centrálními symboly, se kterými pracuje – kůň, jezdec, později přibývají biblické motivy jako svatý Jiří, zahrada lásky či zmrtvýchvstávní, prostřednictvím kterých zkoumá apokalyptická temata. Používá nezvyklé, syté a pulsující barvy, v kompozicích podobných skleněným vitrážím zdobící ruské kostely. Je znatelný melancholický vztah k Rusku, které Kandinsky opustil dvakrát - poprvé při svém odchodu na studium do Mnichova v roce 1901, podruhé pak v roce 1921 po své neúspěšné zkušenosti s Konstruktivismem a zklamání z filozofických rozdílů

Hudba byla velice důležitou a neoddělitelnou součástí inspirace pro Kandinského, zejména pak nový, experimentální přístup k hudebnímu jazyku a výrazovosti německého skladatele Adolfa Schönberga. Vznikla tak nejen plátna přímo inspirovaná hudbou (např. „Impression III Concert“, leden 1911, olej a tempera na plátně), ale Kandinsky v souladu s hudební teorií a jazykem začal tvořil série svých prací rozdělené na „imprese“, „improvizace“ a „kompozice“.

Po rozchodu s Konstruktivismem a odchodu do Německa se Kandinsky pustil do rozsáhlé činnosti umělecké a teoretické. Setkává se s Paulem Kleem, který se stal jeho přítelem, a učí v Bauhausu, jehož filozofie jej ovlivňuje při experimentování s geometrií. Zde vznikl Kandinského vizuální slovník kruhů a polokruhů, trojúhleníků, rovných čar a diagonálních ploch. Podívejte se například na olejomalby „Kompozice 8“ („Kompozition 8“, červenec 1923) a „Žlutá-červená-modrá“ („Gelb-Rot-Blau", březen-květen 1925). Na rozdíl od mnoha představitelů Bauhausu však spíše než mechanický funkcionalismus zdůrazňoval duchovní a psychologické hodnoty umění.

Paříž zrodila nového Kandinského

Poslední etapa Kandinského života spojená s opuštěním nacistického Německa a usídlením se v Paříži přinesla další změnu v Kandynského výrazovém stylu, v barevné paletě a abstrakci samotné. Paříž totiž Kandynskému učarovala. Nové kulturní prostředí, podrobné seznámení se s tvorbou surrealistů - zejména Hanse Arpa a Joan Miró, a zkoumání fotografií z vědeckých publikací a encyklopedií ve finále dotvořili podobu abstrakce Kandinského, s novou, jemnější paletou pastelových barev a s unikátním jazykem biomorfních, fantastických tvarů. Kandinsky jakoby vyřešil a opustil dynamiku a pnutí obsažené v předešlé tvorbě a přišel s naprosto novým vybavením. Zatímco na plátnech "Posloupnost" ("Succession", duben 1935) a "Třicet" ("Trente", 1937) vytváří svůj slovník - novou řeč symbolů, plátna "Různé části" ("Parties diverses", únor 1942) i "Modré nebe" ("Bleu de ciel", březen 1940) pak prezentují nový, konečn, utopický svět Kandinského.

Zde se podívejte na video s kurátorkou Tracey Trashkoffovou , která představuje Kandinského retrospektivu (v angličtině). Výstava trvá do 13. ledna 2010.