Koberec po holandsku – ručně na obrovských jehlicích

Pletu od mala – od dlouhatánských šál, přes duhové ponožky, bláznivě vypadající čepice až po ještě bláznivější svetry, přehozy či návleky. Myslela jsem, že je mé potrfolio úplné. Ručně pletený koberec holandské designérky Christien Meindertsma mě přesvědčil o opaku.

vlniný koberec od holandské designérky Christieny MeindertsmanovéRoel Van Tour

Meindertsma byla spolu s dalšími devíti světem otrkanými designéry a designérkami zaúkolována vymyslet a navrhnout nové využití pro materiály vyskytující se v zemích, ve kterých pracuje americká ekologická organizace The Nature Conservacy. S jakým úspěchem se tohoto úkolu designéři zhostili je do 4. ledna k vidění na výstavě „Design for a Living World" v muzeu designu Cooper-Hewitt.

Zpátky ale k tomu pletení. Holanďanka Christien Meindertsma, která často pracuje s textíliemi, byla vyslána k nám do USA, přesněji na ovčí farmu v Idahu. Tam čerpala inspiraci na stráních lemujících lávové jezero, na kterých se pasou místní ovce. A ty ji inspirovaly k tvorbě. Upletla grandiózní koberec složený z velkých šestiúhelníků. Vlastně, navrhla šestiúhelník o velikosti odpovídající množství vlny z jedné ovce. Každý šestiúhelník má po stranách ze stejné vlny obří háčky, které umožňují připojit další šestiúhelník, přidat tak ovečku k ovečce a vytvořit si vlastní stádo - vlastní koberec.

Experimentálně pojala svůj úkol další holandská designérka Hella Jongerius, která se ocitla na Yukatánském poloostrově, kde se učila o sklizni a přípravě čikle - přírodní elastické hmoty používané k výrobě žvýkačky. V surové formě vytéká tento latex - čikle ze stromu maysky nazývaného „Chicozapote" - asi 40m vysoký strom rostoucí v deštných pralesích Belizy, Guatemaly, Mexika a Nikaraguy. Jongerius zkoumala další využití čikle se závěrem, že, bohužel, díky své extrémní křehkosti není vhodná k průmyslové výrobě. Její „bohužel" je však relativní. Design je hledáním, experimentováním a objevováním nových metod, nových materiálů. Proces zkoumání materiálu a experimentování s novými možnostmi jeho využití designéra vždycky obohatí bez ohledu na výsledek. Jongerius se však podařilo vytvořit zajímavou sérii keramických nádob, kde čikle sloužila ke spojení různých materiálů.

Trošku mě zklamal výsledek prezentovaný architektou a sochařkou Mayou Lin, která jakoby s klapkami na očích pokračovala ve své typické tvorbě objektů na rozhraní mezi designem a uměním. Její lavička z červeného javoru z ekologicky certifikovaných lesů státu Maine je sice poetická a nenásilně vypráví příběh jednoho stromu, jeho vrstev a jádra považovaného zpravidla za odpad. Na rozdíl od ostatních objektů vytvořených v rámci tohoto projektu zde chybí lidský element, se kterým designéři typicky pracují. Kolem lavičky visí aura nedotknutelné krásy, která činí z objektu předmět němého obdivu namísto předmětu užitku.

Objevit příběh místa a země prostřednictvím designu umožňuje také celkové pojetí výstavy, kurátorsky připravené designérem Abbotem Millerem a kurátorkou současného designu muzea Ellen Lupton. Výstava byla graficky zpracována firmou Pentagram Design a obohacují ji desítky barevných fotografií fotonovinářky Amy Vitale.  Pentagram vytiskl její fotky na hliníkové panely, jejichž textura dodává fotografiím jiné, zajimavější kvality než obyčejný papír. Nejen to. Hliník je recyklovatelný a přímým tiskem na hliník se odbourává nutnost použít lepidlo. Použité panely jsou rovněž z 94% z recyklovaného hliníku.  V kombinaci s bodovým osvětlením instalovaným tak, že světlo "hladí" povrch panelů, dostávají fotografie hloubku a celá instalace oživuje.