Já, Hans a ošklivé káčátko aneb s pohádkou v Central Parku

Sedím v mini bytečku, krabičce od bot, jejíž rozměry by ocenili snad pouze Japonci, dozajista ne mí rodiče, kteří mi po každé zmínce o stavu mého bydlení v New Yorku bez váhání nabízí volný, slunný, zařízený pokoj ve svém bytě na severní Moravě.  Miniaturní verzi bydlení na Manhattanu sdílím ještě s jedním šťastlivcem. Oba jsme šťastni. Každý z jiného důvodu.

socha Hanse Christiena Andersena v Central parkuKaterina Kyselica

Šťastlivec číslo jedna je šťastný proto, že naše krabička od bot je umístěna v centru společenského a kulturního dění – kousek od budovy Spojených národů, aukčního domu Sotheby‘s, Metropolitního muzea, Gugenheimu, muzea amerického moderního umění Whitney Museum, francouzského kulturního centra a konzulátu, vše protkané galeriemi, butiky, intimními restauracemi, rodinnými pizzériemi, atakdále, atakdále. Šťastlivec číslo dvě, já, je šťastný proto, že se naše krabička od bot nachází pouhých několik bloků od největší newyorské zahrady – Central Parku.  

Do Central Parku chodím dýchat. Když jsem se před několika měsíci přistěhovala a zakusila prvních pár momentů newyorského žití, mimochodem bylo jaro a pršely trakaře, což mi značně znepříjemnilo přenášení deštěm nasáklých papírových krabic od auta zaparkovaného celou jednu ulici dál od mého vchodu, přepadl mě dosud neznámý pocit stísněnosti. Ať jsem se snažila brát dobrovolnou změnu v mém životě jakkoliv logicky a uklidňovat se vidinou slunného, lepšího jarního počasí, nemohla jsem se v mém novém domově zhluboka nadechnout. Blízkost parku a jeho rozloha, která mi umožňuje se ztratit, je mou spásou. Central Park se pro mě stal mou vlastní zahradou, ve které sice nemůžu sázet, kde ale také nemusím hrabat listí. A tak zde odpočívám, cvičím, čtu a pravidelně pozoruji barevné lidské hemžení.  

Do parku typicky pronikám vchodem z východní 72. ulice. Teď se zastavím v psaní, abych prohlásila, že bych se v tento moment ráda stala Karlem Čapkem a do detailu roztomile porozprávěla o rozmanitém, barevném, živém lidském hemžení, které se před vámi rozprostře hned při vstupu na 5. avenue, lemující Central Park z východu. Jelikož neoplývám darem psaní jako mistr Čapek, přeskočím samotný popis (a raději připojím fotky), a zahnu první asfaltový chodník do prava, dám se po schodech dolů. Hned se mi nabídne pohled na větší jezírko, tedy teď na podzim vypuštěné, které se jmenuje „Conservatory Water“, a během sezóny, kdy je napuštěné, se na něm prohánějí modely různých plachetnic. Určitě tohle místo znáte z amerických filmů. Je tady vždycky spousta lidí, hlavně těch nejmenších človíčků. Pokračuji tedy po schodech, s očima pořád otevřenýma, protože i na podzim je nutné se pořád něčemu a někomu vyhýbat.  Obcházím početnou rodinku španělsky hovořící, přitom vrážím do ještě početnější rodiny ortodoxně židovské, omlouvám se pouhým úsměvem, nevadí, přeskočím párek černých jezevčíků a namířím si to k mému místu.  

Každý tady ze sousedství máme své místo. Já pravidelně parkuji na jedné z laviček, které lemují sochu Hanse Christiana Andersena právě u zmíněného jezírka. Osud nás dal dohromady čirou náhodou – mě, Hanse a jeho ošklivé káčátko. Při svých prvních procházkách jsem neodhadla síly a neznalá rozlohy parku jsem byla nucena se projít dále, než jsem měla v plánu a než mé tělo bylo připraveno podstoupit. Podlehla jsem gravitaci a dopadla jsem unavená právě na tuhle lavičku. Hned mě zaujal přede mnou se vlnící hrozen různobarevných dětí. Až po pár minutách upřeného pozorování jsem zjistila, že oporou tohoto hroznu je vskutku dobře vymodelovaná socha.  Musela jsem se obrnit trpělivostí a počkat, až se děti rozptýlí více do prostoru – visí na krku, sedí na hlavě, na ramenou, mezi bokem a podpaží, pak se objeví velká kniha, čekají, až na ně přijde řada, tahají jeden druhého za nohy, slez dolů, já chci taky šplhat, rodiče k nim přiskakují, fotí se, oddělují své děti od těch druhých, nakonec je mi vše jasné poté, co uzřím u nohou velikána káčátko. Využiji přestávku ve focení ratolestí nadšenými rodiči, přistoupim k velikánovi, nahlédku do rozevřené knihy na jeho klíně,“the ugly duckling“, a osobně se setkávám s Hansem. 

Bronzovou sochu vytvořil američan Georg Lober a jako dar od Dánsko-americké ženské asociace za společného přispění dánských a amerických školou povinných dětí byla instalována v tomto zákoutí Central Parku v roce 1956.  Od května do září se tady každou sobotu v 11 hodin scházejí malí človíčkové, aby si poslechli jeden z Hansových příběhů. 

Parkrát jsem se k posluchačskému davu přidala, a je to dav, to mi věřte. Nadšený, pozorný, zvídavý. Kéž by jim to vydrželo. Zjistila jsem, a to já se zeptám, že většina odrostlých kolemjdoucích neví, kdo Hans byl, co napsal, kde je Dánsko. Při své procházce parkem se náhle objeví před jednou z mnoha soch rozesetých napříč parkem, tato však, přiznávám, je nejmilejší, láká svou pózou. Neodolají, vidí jiné, jak se s Hansem fotí, zařadí se do fronty, čekají, trpělivě, usměvavě, čekání je více nabudí, už se vidí v nějaké vtipné póze, třeba dívka na Hansově klíně, bez ohledu na barvu pleti, věk pohlaví, velcí, malí, tlustí, staří, ověnčeni objektivy, batohy, vodítky se psy, přečtou si, kdo je, co udělal a proč sedí právě v Central Parku. Hans jim k tomu nabídne svůj klín a dá jim nakouknout na jeden list ze své pohádkové knihy. Já si ještě nesedla. Nemusím. S Hansem mě totiž spojuje starý kontinent a hřejivá vzpomínka na dětství protkané dobrodružstvím jeho roztodivných příběhů.