Ženská idylka s 8 dětmi - IV.(konečně korba náklaďáku a hurá domů)

Neprší, obloha tmavá, batohy plné pláštěnek, nepostradatelné gumáky, sušenky a bonbónky. Plán celodenního výletu na Kleť s návštěvou nejstarší kamenné rozhledny nemá zatím trhliny.

Dostala jsem důvěru, jedu první. Cítím se důležitě, ale jen do okamžiku, když si uvědomuji, že nevím kde Kleť je. Matně si vybavuji jakousi informační cedulku, někde před Krumlovem. Nesmím zklamat, tak zírám na všechny cedule.  Jo. Mám ji v zorném poli a levým blinkrem dávám suverénně najevo, že tudy.  Parkujeme. Obloha je černá.

Vydrápeme se do spodní stanice lanovky a zjišťujeme, že je jednosedačková. To, že téměř každá z nás má dvě děti, řešíme rychle. Od šesti let mohou jet děti sami. Než se Johanka s Kubou rozkoukají, už je obsluha vráží do sedačky, zacvaknou páku a jedou. Na dotaz proč to nezastaví a v klidu je neposadí, máme odpověď: „Jen přibrzďujeme“. Hlavou mi bleskne, hlavně ať jim nespadnou gumáky, nedosáhnou totiž na podpěru nohou. Samíka Linda udala hodné starší dámě, je milá, tak doufejme, že i zodpovědná. Nahoře vysedáme opět za jízdy.  Rozhledna je v opravě, no nevadí, poběháme okolo, podíváme se na nefunkční sluneční hodiny. Po dotaze kudy dolů v místní horské chatě, máme odpověď “ tudy“. Vyrážíme. Začíná svítit sluníčko. Gumáky zůstávají, bundy jdou do batohů. Děti vesele běhají tu po asfaltové cestě, tu po lese, tu lezou po balvanech. Jdeme stále na jih, z kopce. Po cca 3 km mi je divné, že jdeme stále na jih. Parkoviště je ale zcela jistě na sever. No nevadí. Pavla volá Petrovi. Ten po větách typu „Jak můžete vyrazit bez mapy? Proč nečtete rozcestníky? Co budete dělat?“ vnese jistou nejistotu. Po poradě se vracíme zpět. Cesta už není tak veselá. Situace se zdá být nemilá. Miluška s bříškem před sebou tlačí kočárek s Eliškou. Zatím vypadá, že ještě chvíli může. Najednou slyšíme zvuk náklaďáku. Podíváme se na sebe s Pavlou a je rozhodnuto. Pan řidič zastavuje a my nekompromisně prosíme o nalodění se na korbu v maximálním počtu  5-ti matek a 8 dětí, včetně dvou kočárků. Malá Kamilka pořád spí.  Přehazujeme děti přes bočnice, ty se ukládají mezi železné kozy a pytle s cementem. Jedeme. Pán nás veze jako poklad. Potkáváme pár kolařů, nemůžou. Závidí nám, taky by se svezli. Konečně jsme zase na rozhledně. Jdeme na oběd. Je to zcela pánské osazenstvo a tomu odpovídá i jídelní lístek. Dršťková polévka, zelňačka a bramboráky. Luxus, takovou polívku jsem snad ještě nejedla. Pány těší jak nám chutná. Kupujeme suvenýry pro tatínky a vyrážíme v celou na lanovku směr dolů. Stejná procedura se opakuje, včetně udání Samíka opět milé dámě, na kterou se děti sesypou a líčí ji naše zážitky. Doufám, že není ze sociálky.

Sluníčko pálí i dole, je dusno, z gumáků se kouří. Převlékáme děti do trenek a sandálků a vyrážíme do Krumlova na otáčivé hlediště.

V Krumlově svítí sluníčko jako blázen, na parkovišti bláhově odkládáme veškeré svršky a zcela vyletněni vyrážíme do zahrad. Procházka se protahuje ještě přes všechny nádvoří k medvědům a podle vůně míříme ke stánku s trdelníkem. Najednou se přižene černý mrak, během pár vteřin je průtrž mračen. Jen tak tak dobíháme pod provizorní prázdný stánek. Lije. Čekáme. Na parkoviště dost daleko, vidina modré oblohy ještě dál.  Víme, že stejně zmokneme, vyrážíme.

Po příjezdu na chalupu už zase jen lije a lije. Linda přichází s nápadem na druhý den. Pojedeme na koně. Máme zase letáček. Ujímám se iniciativy a vytáčím číslo do jezdeckého klubu Slupenec. Ze široka vyprávím  -  kde jsme, kolik máme dětí, že mají rádi koně, že na nich už jezdily, že se chceme povozit. Za pár vteřin mi tvrdne úsměv, že si toho všimnou i děvčata. „Co je?“ No nic, až na to, že dostávám od paní informaci, že když se děti chtějí povozit na koních, máme jít do cirkusu nebo na kolotoče. Zírám. Jsme ochotni zaplatit 300,- za hodinu, nechtějí.

Druhý den svítí opět sluníčko, jdeme konečně do lesa na jahůdky a borůvky. Taky prima výlet. Náš poslední.

Loučíme se a rozjíždíme se do Děčína, Nučic u Rudné, Hradce Králové a Prahy. Myslím, že náš plán na příští rok je jasný. Šumavo, těš se!