Ženská idylka s 8 dětmi - II.

Vzbudil nás déšť, ach bože - bože. Globální oteplování, konec světa, boží trest – víc mě v tu chvíli nenapadlo. Co budeme dělat? Topení studené, dupot dětí na schodech a celý den před sebou. Přijel pan instalatér s pomocníkem, dnes to bude OK, slíbil.

Jedeme do Českých Budějovic, je tam obchodní centrum, určitě tam bude dětský koutek, pak třeba kino, co já vím, hlavně pryč z chalupy. No a jedno pravidlo platí všude, poslední zamyká.

Miluška má v autě navigaci, zadaly jsme adresu centra a kolona pěti aut vyrazila z blátivého kopce v patřičných rozestupech. Sice nechápu, proč nás dovedla k benzinové pumpě, ale budiž. Říkala jsem si, zda to nejsou nové marketingové strategie, když už sem zajedete, natankujte, kdo ví???  Netankovaly jsme. Zase lilo.

Na podruhé už parkujeme v garážích. Linda vesele vyskakuje z auta a zjišťuje, že nemá parkovací kartičku, nalepila se za Miluškou a projela s ní závoru. „No to není dobrý“ říkám. Jde to vyřešit s milými pány do velína. Nacházíme dětský koutek a necháváme smečku mladé slečně. Ať si užije. Vyrážíme na kafe. Potkáváme majitele chalupy, jako omluvu za topení přináší DVD přehrávač, nějaké filmy, šipky, karty a dvě sedmičky. Hurá, večer si dáme.

Zjišťujeme, že v ČB existuje dětské hrací centrum. Odpolední program je jasný. Proběhne divoký oběd v čínském bistru. Nudle jsou všude, ale jsou fakt dobré. Děkujeme.

Nasedáme, vytváříme kolonu a opět s pomocí navigace s jistotou míříme k benzinové pumpě. Pak už konečně centrum „Bez bot“. Paní v obchodě sice bydlí hned vedle, ale dle její navigace to vypadá, jako by tam nikdy nebyla. Po několika odbočkách a několika jasně mířených dotazů dorážíme do centra zábavy. Je to systém tobogánů, plošin, klouzaček, za chvíli se nám děti ztrácejí.

Rozdělujeme se, já s Pavlou jedeme ještě nakoupit, ostatní za chvíli vyráží za námi na chalupu. Lije. Parkuju u Penny. Mají tam u parkovacích míst obrubník, pomalu se k němu blížím, děti spí. Najednou chr-chr sedím celým spoilerem za obrubníkem. Nejde to dopředu ani dozadu. „Doprdele“ uvolňuji páru, moc to nefunguje. Pavla se snaží spoiler rukama přimáčknout. Bojím se, že jí sedřu ruce. Vedle vystupují starší pánové z auta. „Můžete nám prosím pomoct?“ Sháníme klacek nebo něco podobného, aby po něm nárazník sklouzl, až budu couvat. Jsem na sebe naštvaná. Už nelije, ale chč…je. Ježiš marja. Pak mě napadá, kdyby si ten silnější pán sedl do kufru… Sedá si, jeho 140 živé váhy zvedá okamžitě předem auta a já couvám. Děti spí. Děkujeme a vyrážíme pro nákup.

Cestou se přidáváme k naší koloně. Když se vydrápeme k chalupě, začínám mít divné tušení. Po dotazu, kde jsou klíče, se na mě Pavla podívá a je mi jasné, že nejsou. Chalupa je zamčená, klíče zevnitř a pan instalatér nějakých 60 km daleko. Lije. Sedá do auta a vyráží za námi. Děti jsou vyspalé a tudíž čilé. Lítají kolem chalupy, masakrují slimáky a žížaly, hrajeme hry na barvy a krvavé koleno. Jsem unavená, myslím, že holky taky. „Tak dáme víno, ne?“. Najdeme po autech otvírák, nějaké kelímky a otvíráme pozornost od majitele.  Pavla po prohledání vozu přichází vítězoslavně s doutníkem. Pijeme víno z plastiku, kouříme doutník. Ještě netušíme, že tímhle probouzíme "Kalamity Jane".

Jak to bylo dál…..