Neverending story, pán s traktůrkem zase projel

Bydlíme na Praze 4, tedy vlastně na Praze 11. A je období zimy. Zima ve své, jak říká manžel „Ladovské podobě“ je v našich končinách nádherná. Děti za domem sáňkují, stavějí bunkry a my dospělí se brodíme dle vrtochů počasí tu hlubokým sněhem, tu břečkou, tu se kloužeme po ledu. Hlavně že dětem a úředníkům to nevadí!!!!

Konec romantiky, provedu vás po chodníku v Kocourkově.

Máme tu dva hlavní chodníky. Ten v ulici Čenětická patří pod správu Prahy 11 a ten v Klapálkově, který v pravém úhlu pokračuje dál včetně zastávky, patří pod správu hlavního města Prahy. Nechápu to, no nejsem asi sama.

Jak to všechno vím? Existuje totiž mapa zimního úklidu, úžasná záležitost pro milovníky - hledače pokladů. Než jsem našla naši ulici, trvalo to pár minut, a to hlavně proto, že jsem byla vážně vytrvalá. V dnešní době bych čekala přinejmenším mapu digitální, a ne ručně domalovanou barevnými čarami, který že to chodník patří komu.  Kdo má chuť, může se podívat: http://www.praha11.cz/cs/doprava/zimni-udrzba-chodniku.html .

Řekla bych, a to zcela laickým okem, že chodníků je podstatně více, než fixem namalovaných čar. Že by někdo dělal mrtvého brouka?

A na závěr trochu hořké legrace.

Čenětickou projíždí traktor s radlicí, hurá, nebudeme se brodit ve sněhu. Jenže jaké je překvapení, když chci vyjet autem od domu. Čeká na mě téměř půl metrová bariéra nahrnutého sněhu ve výjezdu, který jsme pracně večer se sousedem vyčistili. Takže vypnout motor, šup pro hrablo a vyhazovat.  Proč by se pán v traktůrku zamýšlel nad efektivitou své práce? Kamarádka se mi u kafe vysmála. „Jsi úplně blbá.  Kdo si myslíš, že v tom jezdí?“ Zírám, no snad nějaký člověk myslím si. Odpoledne jdu s dcerou a její kamarádkou ze školy pěšky a už si to nemyslím.  To, že ulice Klapálkova není vyhrnutá vůbec, už neřeším. Patří přece správě hlavního města Prahy a sem je pro úředníky a hlavně pro pány v traktůrcích daleko, to je jasné. Že lidi vyskakují z autobusu do závějí je sice legrační, hlavně když se pak snaží starší paní vyhrabat i s nákupní taškou, kterou odmítá pustit z ruky.  Ale proč proboha není vyhrnutý náš chodník až do konce? Čeká nás další mega bariéra, kterou se prodereme. Děti žadoní, že sem hned půjdeme kopat bunkr. No bezva. Takže kombinézy, rukavice, děti lopatky a boby a vyrážíme. Stojím na konci ulice, děti si hrají. Vracím se pro hrablo a dokončuji co, pán začal. Za hodinku mám ručně proházený chodník až ke garážím. Manžel bude večer jistě rád.

Bohužel je to druhý den neverending story. Pán s traktůrkem zase projel.