Zahradníkem proti své vůli?

Jak jsem se doslechl od rodičů byli moji předci poměrně dosti spjati s poli, loukami a lesy. Rozhodně měli tedy důvod předpokládat, že i já budu pokračovatelem nebo, že se alespoň o zahrádkaření a zemědělství budu zajímat.

Bohužel, jak jsem rostl, nabývali stále více přesvědčení, že tomu tak nebude. Aby tento stav změnili používali různých, dokonce i nátlakových metod, aby mě přiměli můj názor změnit.

K jejich cti dlužno dodat, že nátlakové metody spočívaly v různých pamlscích, které mi nabízeli, když udělám na zahradě to či ono. Protože dítě má v podstatě stále hlad nebo na něco chuť, byly tyto metody celkem úspěšné. Na druhé straně šly trochu do peněz, protože jsem spolu s mým kamarádem vymýšlel stále nové a nové někdy poněkud neobvyklé věci.

Přes všechno jejich úsilí i finanční ztráty se jim nepodařilo změnit můj názor na to, že zemědělství pro mě opravu nebude, neboť již pouhý pohled na rýč nebo jiný obdobný nástroj ve  mě vzbuzoval značný odpor. Rýč jsem však doma odcizil, abychom si s kamarády mohli vybudovat bunkr a já s ním pracoval tak, že mi přezdívali „Bagr“.

Svoji snahu, jak jsem se tehdy mylně domníval, moji rodiče vzdali.

Čas plynul – vesele - na hřišti, v bunkru a na trénincích všech možných sportů.

V posledním roce základní školy, jsem byl přijat na školu střední a v očekávání super prázdnin na našich motocyklech padesátkové kubatury. Očekával jsem tedy, jako obyčejně na hlavní prázdniny, poměrně slušnou apanáž. K mé smůle se ale nic takového nekonalo. Otec prohlásil, že jsem dost starý na to, abych si peníze vydělal vlastní prací a hned mi sdělil, že mi našel už i brigádu.

Rozhodně jsem nemohl říci, že bych byl jeho rozhodnutím nadšený, protože se mi tím zkrátí prázdniny. Když mi však otec sdělil, že mi zdvojnásobí to, co si vydělám, dostal můj poměr k práci poněkud jiný rozměr. Když jsem souhlasil, řekl, že vyrazíme hned.

Pan Bleha byl z Bulharska, a proto se mu říkalo prostě „Bulhar“. Byl to soukromník. Za socialismu věc to neslýchaná a nevídaná, ale nějak to dokázal a pěstoval zeleninu a květiny. Kromě toho, že odváděl povinné dávky, zbylo i na lidi ze širokého okolí. „Tak se sejdeme v pět hodin synku“ pravil pan Bleha. Myslel jsem, že odpoledne, ale ku své hrůze jsem se dozvěděl, že ráno. No nic, slib se musí dodržet a vidina dvojnásobného výdělku a radovánek po čtrnácti dnech práce, mi dodávala křídla. Pro mladší ročníky nutno podotknout, že Red Bull ještě tenkrát nebyl.

V pět hodin ráno jsem dorazil do zahradnictví. Jaké však bylo moje překvapení, když kromě mě tam bylo ještě dalších pět děvčat, zhruba stejně starých a musím říci, že jedna hezčí než druhá. Nechtělo se mi věřit, že je to jen shoda okolností. Asi se pan Bleha i otec obávali, abych z práce neutekl, a tak to zařídili takto.

Rozhodně nemohu říci, že bych byl stydlivý, ale přece jenom práce s pěti krásnými děvčaty to bylo opravdu trochu moc. Měl jsem z toho trochu obavy. Zbytečně. Zanedlouho jsme si výborně rozuměli, a tak práce byla, i přes docela velkou námahu, opravdu zábavu. S Jarmilou jsem si rozuměl nejvíce, a tak jsme občas ruku v ruce kráčeli i domů, a i nějaká pusa při tom padla. Čtrnáct dní uplynulo jako nic a závazek nám všem končil a nastupovala jiná parta.

Večírek na oslavu konce prací byl opravdu mohutný. Víno, ženy a zpěv jak za starého Říma. Když jsme se kolem půlnoci loučili svatosvatě jsme si slíbili, že se příští rok znovu sejdeme. S Jarmilou jsme odcházeli poslední, byla jasná teplá noc a bylo nám spolu krásně…………! Do svých domovů jsme přišli až když začali zpívat ptáci. 

Přísloví o chybách a slibech bohužel platilo a naše skvělá parta se už nikdy nesešla. Rozešli jsme se do škol, já třeba na Moravu, našli si nové přátele, kamarády i lásky. Krásné vzpomínky na první brigádu a lásku však zůstaly.