Kdysi dávno, v dobách, kdy si ještě Husák s Brežněvem dávali francouzské polibky, se na státní hranici odehrál příběh, který mi vypravoval můj kamarád, v té době sloužící na státní hranici jako voják z povolání.
Když jako mladý důstojník nastoupil na svoji první štaci, zrovna se čerstvě oženil a očekával narození prvního potomka.
Voják Mládek pocházel z východu Slovenska z míst, kam se dalo dopravit pouze terénním autem, pěšky nebo koňmo. Do školy sice chodil, ale stačilo to tak akorát, aby se naučil číst a psát, protože práce soukromého zemědělce vyžadovala tehdy velmi značné úsilí a bylo třeba, aby se do práce zapojila celá rodina. Ves, ve které bydlel, se vyznačovala krajním odporem k socialistickému zřízení a tak bylo s podivem, že vojenskou základní službu nastoupil u Pohraniční stráže. Dokonce se vyprávělo, že když tam v padesátých letech chtěli zakládat družstvo, tak vesničané agitátory postříleli.
Faktem bylo, že voják Mládek toho mnoho nenamluvil, bohužel také proto, že mu také málokdo rozuměl, protože jeho východňárské nářečí nechápali, ani ti z východu. Rozuměl ale koním, kteří byly tehdy na jednotkách pohraniční stráže běžné, a když vzal za práci, tak dokázal udělat práci nejméně za dva chlapy.
Jednoho krásného dne kdy kamarád zrovna sloužil, jako dozorčí důstojník jednotky obdržel zprávu, že jeho manželka porodila dceru.
Vyhlásil pohraniční poplach a nastoupeným pohraničníků vydal signální pistole a náboje typu šrapnel a nechal na počet narození prvního potomka vypálit deset dělostřeleckých salv.
Po té dostal opravdu výborný nápad. Nechal dozorčím jednotky předvést vojína Mládka a se slovy: Vojíne Mládku předávám Vám velení jednotce. Na důkaz toho mu nasadil odznak své moc zlaté šňůry odznak to Dozorčího důstojníka jednotky v nepřítomnosti velitele jednotky nejmocnějšího muže. Samozřejmě to měl být žert na krátkou dobu a ani on ani jiný funkcionář nepředpokládal, co bude následovat.
Po té svolal všechny funkcionáře a řidiče služebního Gazu a vyrazili společně za oslavou…….
Když se za tři dni vrátili ještě v poněkud podroušeném stavu, čekalo je velké překvapení. Na podestě vedoucí k hlavní budově stál vojín Mládek, řádně ustrojen s příslušnými distinkcemi a podával mu hlášení s tím, že se nic zvláštního nestalo.
Když se velitel trochu rozkoukal, zjistil, že se toho dělo opravdu hodně. Především si uvědomil, že prostory jednotky jak vnější, tak vnitřní se blýskají čistotou, obrubníky jsou čerstvě natřené na bílo a že všichni vojáci včetně šarží vojáka Mládka řádně zdraví. Služby byly řádně naplánovány a tedy ani v ochraně hranice nebyly žádné proluky. Uvědomil si, že měl vlastně ohromné štěstí, že předal velení jednotce tomuto člověku, který nejenže jej řádně zastoupil, ale dokázal i něco více… získat si jako prvoročák i respekt i mazáků a protože byl pokřtěný, poklekl a poděkoval Bohu, že to všechno ve zdraví přežil.
Voják Mládek byl mimořádně povýšen do hodnosti svobodníka a dostal mimořádnou dovolenou deset dní a šest dní na cestu. Zdůvodnění nebylo jednoduché, ale když se vše řádně podalo tak se věc podařila.
Služba vojáku Málkovi skončila, kamarádovi se narodili další děti a život šel dál. Nedávno se probíral starými fotografiemi a narazil na tu s vojákem Mládkem a celý příběh se mu znovu vybavil. Uvědomil si znovu, jak moc mu právě tento chlapík pomohl a z jakého problému ho díky jeho lehkomyslnosti dostal.
Zavolal mi a pozval mě na pivo. Tak jsem se ten příběh dozvěděl i já a rozhodl jsem se, vám jej převyprávět.
Snad se vám líbil.
