Kdysi dávno, když si ještě Husák s Brežněvem dávali francouzáky a střežila se státní hranice, se na ní odehrál příběh, kterému jsem mnoho nevěřil, než mi byl potvrzen přímým účastníkem.
Voják Laco byl z východu Slovenska. Do odchodu na vojnu i vytáhl paty ze vsi akorát do školy a po té co nastoupil vojenskou základní službu. Prodělal výcvik a ocitl se na prvosledové jednotce. Nebyl zrovna komunikativní, již jenom proto, že mu také málokdo rozuměl. Jeho vyjadřování proto bylo pouze jednoslabičné. Rozhovořil se pouze tehdy, pokud jej někdo hodně rozzlobil. To se z jeho hrdla linul tok výrazů, které zde vůbec nejde publikovat. Z nich nejslušnější bylo slovo „Riť“/ v českém překladu prdel/. Na rozdíl od běžné mluvy, mu ale v tom případě, bylo dokonale rozumět. Měl zálibu ve vyřezávání a některé jeho výtvory zdobily klubovnu. Kromě toho, když šel do služby nebo zrovna na něco nadával, nebyl vidět ani slyšet.
Až jednou. Byl vyhlášen pohraniční poplach, protože signální stěna signalizovala na jednom z úseků narušení trasy zátarasu a protože to bylo blízko ke státní hranici, bylo nutno provést tzv. zakrytí státní hranice. To spočívalo v rozmístění vojáků téměř přímo na demarkaci státní hranice. Vše bylo rozmístěno, narušitel, kterým byla kontrola z nadřízeného velitelství, byl zadržen poplachovou hlídkou před státní hranicí a úkol byl tedy splněn. Skupina vojáků zakrývající státní hranice se začala pomalu stahovat na základnu a velitelský sbor čekalo vyhodnocení prověrky a vojáky zasloužený odpočinek.
Voják Laco měl druhý den tzv. hraniční volno. Následující den měl nastoupit do služby až večer, aby se mu volno trošku prodloužilo, protože na překrytí hranice šel rovnou při příchodu z jiné hlídky.
Když jej ten den večer sháněl dozorčí roty, aby mu předal výzbroj a výstroj do hlídky, nemohl jej nalézt. Poslal pro něj pomocníka, ale ten se vrátil s prázdnou a oznámil to dozorčímu, který toto ohlásil Dozorčímu důstojníkovi jednotky. V tom hrklo jak ve starých hodinách, protože mu došlo, že Laco asi utekl na druhou stranu.
Vyhlásil pohraniční poplach a stejně jako před dvěma dny se zakrývala státní hranice i když to ostatní velitelé, kteří se ihned dostavili na jednotku, pokládali za úplně zbytečné. Přes to bylo nutné opatření, které bylo nařízeno, splnit. Poručík, který jednotku na zakrytí rozmisťoval, najednou uslyšel zvolání: „Stůj heslo“. Heslo však bylo z předešlého dne a poručík, který nesloužil, jej neznal a sdělil heslo tohoto dne. Ozvalo se: Ruce vzhůru ani hnout! Poručík nevěděl, co si o situaci má myslet a domníval se, že přešel na druhou stranu a že byl zadržen pohraničníky sousední země. Pořádně jej to vyděsilo a už se viděl, jak je potupně odváděn na stanici nepřátelského státu v poutech. To nebyla dobrá vyhlídka na budoucnost. Potom vrácení zpět, vojenský prokurátor, a když to dopadne dobře tak jenom podmínka.
Z chmurných úvah je však vysvobodil jeden z vojáků, který zařval:“ Laco, co blbneš!“ Ano byl to voják Laco, kterého tam předevčírem zapomenuli a který stále střežil státní hranici bez vody a jídla skoro dva dny.
Na svoji situaci si však nijak nestěžoval, spíše naopak. Najedl se prý lesních plodů, vody se napil z nedalekého potoka a vyprávěl, že kolem něj chodila divoká zvěř, kterou mohl pozorovat, stejně jako ptačí dravce lovící v jeho těsné blízkosti.
Všichni si nejen oddechli, ale byli zavázáni mlčením a skutečně ho všichni dodrželi. Všichni totiž věděli, že by jim při prozrazení hrozilo možná i vězení, ale jistě minimálně nemilý kázeňský trest nebo i snížení hodnosti.
A vojín Laco? Byl samozřejmě odměněn mimořádnou dovolenou a vyznamenán titulem Vzorný voják.
