Kdysi dávno za devatero za devatero horami a devatero řekami jsem vykonával vojenskou základní službu. Snažil jsem se to nějak přežít a zejména neprovést nic co by mi vojenskou službu nějak prodloužilo.
Kromě věcí nepříjemných, na které se po čase zapomene, přinášela vojna i příhody, které se postupem času staly kultovními a na útvaru se předávaly z generace na generaci v ústním podání. Některé příběhy narostly co do obsahu, jak si každý něco přidal a naopak, některé pro svoji akčnost zůstaly stejné. A jeden takový bych vám převyprávěl.
Ištván přišel na vojenský útvar do Čech z Nových Zámků. Na tom by nebylo až tak nic divného, protože před „sametkou“ se na vojnu chodilo, kam to vojenskou správu zrovna napadlo. Divné na tom bylo, že při odvodu nedokázali vojenští experti poznat, že Ištván mluví špatně slovensky, no vlastně, že slovensky nemluví vůbec. Pocházel totiž z maďarské části Nových zámků a chodil i do maďarské školy. Pravda neabsolvoval všechny třídy, ale číst a psát se naučil. Přes to ho pro výkon vojenské základní služby zařadili do útvaru v Čechách.
Problémy nastaly již při vystrojování, když se nedokázal domluvit na své velikosti, odmítal nosit kanady a lékaři na všechny otázky odpovídal: Nem tudom. /nevím, nerozumím/ To byl ale jenom počátek.
Po té co přišel k jednotce a měl zahájit výcvik, zjistil velitel, že vlastně cvičit nemůže, protože nerozumí povelům a byl tak vždy někde a v něčem o něco později v pozici, kde ostatní již plnily další povel. On je dokázal pouze napodobit.
Byli tedy vybráni příslušníci jednotky, kteří uměli maďarsky a po večerech s ním probírali alespoň to, aby rozuměl českým povelům. Byla to neskutečná kalvárie, ale nakonec nějaké základní povely a hlášení zvládl.
Dlužno dodat, že ke konci výcviku všechno jakž takž zvládl a tak mohl být zařazen i do výkonu služby. Napřed jako pomocník dozorčího roty a později i jako pomocník dozorčího u vchodu ve dnech, kdy se neočekávala žádná návštěva z nadřízeného velitelství.
Bylo tomu tak i jednu listopadovou sobotu. Ištván střežil zrovna venku, když tu neočekávaně před bránou zastavila „šestsetrojka“ a z ní vystoupil velitel brigády v hodnosti plukovníka. I když se Ištván vojenské hodnosti naučil, ne všechny mohl vidět ve skutečnosti. Hodnost plukovníka se ve výcvikovém praporu nevyskytovala a nejvyšší hodnost měl velitel praporu – major.
Ištván předpisově napochodoval před plukovníka, zapíchl se přesně tři kroky před ním, vyšvihl předpisově ruku ke spánku, až mu chvíli kmitala a jal se podat hlášení. Dozorčí u vchodu jenom s hrůzou sledoval, jak Ištván vyvalil oči, jak když kocour se… e do řezanky a spustil: Sudruh pod ….. sudruh nad……. Do pi..i taku hodnost sem eště neviděl.
Plukovník zkoprněl, chvíli na Ištvána vyvaloval oči, jako Ištván na něj pak beze slov zaplul so šestsetrojky a vjel do útvaru.
Ku cti plukovníka dlužno dodat, že na velitelském shromáždění, protože před tím mu byla celá kalvárie s Ištvánem vyložena, tuto příhodu dal k dobru a tím Ištvánovi zajistil až do sametky nehynoucí slávu, kterou já nyní křísím.
