První důvod je nasnadě - zatím se mi na něj nepodařilo našetřit dostatečné množství peněz. A i kdybych se stal miliardářem, analogie důvodů, které mě k tomu vedou, je více než prostá.
Jako malý capart jsem obdržel tříkolku. Netrvalo dlouho a sletěl jsem s ní ze dvaceti schodů vedoucích z našeho domu do zahrady. Rozrazil jsem si obočí, zhmoždil něco údů, pochroumal sebevědomí a zničil tříkolku. Neštěstí ale nebylo velké a lékaři vše uvedli do původního stavu včetně sebevědomí. Další tříkolku, pokud si pamatuji, jsem již nezničil, ani s ní neboural – prostě jsem z ní vyrostl.
Koloběžka byl další nástroj, který mi měl usnadnit pohyb. Bohužel jsem s ní sletěl do jakési rokle, kde jsme si jako děti hrávaly, což odnesla opět moje hlava, tentokrát v oblasti spánku a opět několik údů, solidně rozedřených štěrkem, takže z nemocnice jsem se vrátil obalený obvazy jako sněhulák. Následné další koloběžky se již ke mně chovaly poněkud lépe a již jsem s žádnou nehavaroval.
Zakoupením jízdního kola jsem dovršil možnosti dopravy nezletilým, což mělo za následek pád a asi dvě hodiny v bezvědomí. Přední kolo navštívilo díru ve vozovce, ale přátelské vztahy s ní nenavázalo, ba právě naopak. Moc si toho z pádu nepamatuji, ale když jsem se probral – bylo zajímavé, že si mě za celou dobu nikdo nevšiml, jsem zjistil, že jízdní kolo není vůbec jízdním, ale jakousi podivnou soustavou trubek a čehosi co dříve bylo koly. Dovlekl jsem se domů, naštěstí mě první spatřil otec, který mě s bohorovným klidem odvezl do nemocnice, kde mě opět dali dohromady. Další kola mi již přinesla převážně samé pozitivní zážitky, což naštěstí platí až do dneška.
Stadion neboli splašené trubky byly začátkem mé motoristické kariéry. Bohužel jsem s ním narazil do zdi a opět to odnesla především hlava a není vyloučeno, že následky nesu dodnes. Z nemocnice jsem se vrátil opět jako sněhulák. Jawa 21 Pionýr byla již dobrým kamarádem, kterého, když jsem z ní vyrostl, jsem úspěšně zpeněžil.
Motocykl CZ 175 Sport s hrazdou a na devatenácti palcových kolech se zdál být dobrou volbou. Bohužel jsem nedocenil schopnosti řidiče traktoru se dvěma vleky a skutečnost, že na dvou vlecích neblikal žádný ukazatel změny směru jízdy a zatímco on odbočil doleva v době, kdy jsem jej zrovna předjížděl, mohl jsem si pouze vybrat místo, kde dojde ke střetu. Naštěstí jsem usoudil, že vhodnějším než vlek či kabina stroje bude motorový prostor, poslal jsem motocykl mezi přední nápravu a motor traktoru v důsledku čehož jsem svůj stroj opustil skokem plavným, abych se následně zastavil hlavou o zeď rodinného domku. Zde bych chtěl poděkovat výrobci kvalitní přilby BELL, díky níž nedoznala moje hlava větší úhony. Tato kalvárie se již neobešla bez sádry a pobytu v nemocnici. Další stroje jako JAWA Bizon, JAWA California, Norton, Ariel a další, již na mém těle nenapáchaly žádnou újmu stejně, jako já na nich.
Zakoupiti automobil Škoda Octavia/1958/ se jevilo jako terno. Bohužel ne dlouho. V levotočivé zatáčce se v mém jízdním pruhu objevil zelený Žigulík a při snaze se mu vyhnout jsem vyoral cca jeden metr hlubokou brázdu v protisvahu, abych následně skončil ve vzrostlé kukuřici. Po zastavení vozidla jsem přepočítal kosti, setřepal ze se se zbytky kukuřice, pozdravil se s motorem, který se náhle objevil na místě spolujezdce a bez jakýchkoli problémů otevřel dveře a z vozidla odešel. Tentokrát – s podivem, nijak nezraněn. Další automobily, které jsem vlastnil, mi již také nezpůsobily žádnou újmu, stejně jako já jim.
Jsem rád, že jsem to vše přežil a poděkování patří především Andělu strážnému, co mě ochraňuje. Byl bych opravdu moc rád, kdyby jeho úsilí neochablo a zároveň bych nerad zakřikl to, že již několik desítek let řídím motorová vozidla bez újmy na nich i na zdraví.
Jistě tedy pochopíte, proč bych si nemohl pořídit letadlo i kdybych si na něj dokázal našetřit. Pravděpodobně by to byla poslední věc, kterou bych ve svém životě udělal. Protože se držím zásady, že prevence je nejlepší lékař, pro jistotu ani nelétám, neboť se domnívám, že kdyby Bůh chtěl, abychom létali, tak by nám dal křídla.
