Příběh fotografie 2

To se psal rok 1970 jaro – tentokrát si mě na focení pozvala mamka. Mě to bavilo, a tak mě nemusela přemlouvat. Se stejným účesem ovšem v novém jarním kabátku s krásnou kabelkou a botkami ve stejné barvě a stále stejným účesem.

Ptal jsem se jí, proč si nenechá udělat jiný účes, ale řekla mi, že má stejný účes proto, aby vypadala stále stejně, a to i přes to, že se léta budou projevovat. „Když tě někdo vidí stále stejně nevidí, zda jsi omládl nebo zestárl, prostě se tím nezabývá“.

S touto pravdou jsem se setkal o mnoho let později, kdy má kolegyně nosila stále stejný účes v naprosto stejné barvě, byla stále stejně elegantní a léta na ní nebyla vůbec znát. Když odcházela do důchodu nemohl jsem tomu věřit. Maminka měla opět pravdu. Maminky jí totiž mají vždycky.

Fotoaparát byl tehdy cosi sovětského v kinofilmu, ale přesně bych to již neurčil. Trochu jsem nedomyslel, že mamky světlé vlasy /vlastní/ se tak trochu budou ztrácet v březovém háji, nicméně kabátek, botky a kabelka a nádherný a vždy módní rolák vynikly, a to je přece účelem „módní“ fotografie. Jako vždy to na ní krásně ladilo, což jsem oceňoval.

Mamku jsem nikdy neviděl neupravenou, a i když šla třeba vysypat odpadky do popelnice, byla vždy perfektně upravená. Mamka říkala, že podle obličeje a postavy nepozná co to bylo za rok co se fotila, ale podle oblečení to bude vědět naprosto přesně. Mamka měla ještě rukavičky v barvě kabátu, které jsou na skenu fotky špatně vidět, ale měla je v pravé ruce. Jistě i postoj je skvělý – co také čekat od bývalé modelíny. Stojná noha a k ní přiřazena lehce pokrčení noha levá, aby se z této pozice dalo plynule pokračovat v chůzi po mole. No prostě stále stejné návyky i poté co už s touhle prací dávno skončila.