Při nákupu v Globusu jsme zabrousili do Elektro Worldu, vcelku bez úmyslu si tam cokoliv zakoupit. Přemýšlíme sice o nové televizi do pokoje pro vnuky, protože tu původní jsme darovali.
O pevné rozhodnutí, pořídit ji právě ten den se rozhodně nejednalo.
Postávali jsme u poměrně velkého výběru televizí, ale jejich cena se nám nezdála příliš zajímavé vzhledem ke kvalitativním ukazatelům. Nedaleko vedle nás vybírala televizi celá rodina včetně babičky a dědečka, no bylo jich celkem sedm a měla v zajetí pracovníka z úseku televizí, kterého nejen bombardovala asi milionem otázek, ale tahala jej od jedné televize ke druhé a žádala srovnání s předchozími typy. Ne že by to nebylo běžné, ale vím, že většinou zaměstnanec své přestavení zkrátí na co nejkratší čas a spíše zákazníky směřuje ke koupi než vykládáním o přednostech jednotlivých výrobců.
Tady však ne. Zaměstnanec s klidem Angličana vykládal o jednotlivých televizích, srovnával jednotlivé typy, zasvěceně odpovídal na záludné otázky teanegerů rodiny, jistě v médiích hodně zběhlých s ledovým klidem patrně si dobře vědom svých schopností.
Dále to nijak nechci popisovat. No prostě rodina odešla s pomalu nejdražší televizí viditelně spokojená, že nemohla zvolit lépe.
Oprávněně jsem očekával, že zaměstnanec odejde do pozadí na kávu s tím, že má splněno. Ale opět jsem se se mýlil. Zamířil k nám.
Přestože na nás bylo jasně patrné, že dnes z obchodu nic nebude, neváhal a pustil se do vysvětlování, klidně, jasně a zřetelně popisoval, jednotlivé typy srovnával, odpovídal na naše všetečné otázky, no prostě docela koncert.
Odcházel jsem sice bez televize, ale příjemně překvapen, že i v takovém velkém obchodě se najdou skuteční znalci svého oboru, což bych spíše očekával v malé prodejně.
Při odchodu jsem tedy opravdu rád zmáčkl tlačítko s úsměvem.
