Tak se koukám na tu reklamu, kde pan Kejval děkuje všem trenérům, za to, že pracují zadarmo. Tak mě napadá, že tím víc zbude pro tzv. funkcionáře. Ano trénování je práce a práce pěkně tvrdá. Možná by bylo lepší, kdyby ty peníze, které zaplatil za reklamu v televizi, rozhlase a na různých serverech rozdal právě těm, co nyní pro český sport pracují zadarmo. Myslím, že by si to zasloužili a možná by trénovali mnohem lépe a my bychom měli více úspěšných sportovců, které bychom mohli vyslat do světa, aby zde šířili povědomí o České republice. Bez práce nejsou koláče, ale na druhé straně také bez peněz není pořádné práce. Jenom nadšení opravdu nestačí. To už tu jednou bylo – budovatelské soboty mimořádné směny a tak. Opravdu nerad bych se k tomu vracel.
Mnohokrát jsem si ověřil, že kdo pracuje zadarmo, špatně pracuje, pokud to zrovna není v jeho prospěch. V dnešním komerčním světě na to také mají čas většinou jen důchodci a několik nadšenců, kteří tomu většinou obětují své rodinu a mnohdy i své vlastní peníze. Maně se mi vybavuje jméno třeba Jarmily Kratochvílové, která pro náš sport a propagaci udělala mnohem více než všechny vlády dohromady a nyní živoří z minimálního důchodu na stadionu v Čáslavi. Funkcionáři, kteří zbavili sport peněz, protože jediný solidní zdroj peněz, kterým byla Sazka, díky nim vyschl, odešli, protože asi měli již dost nasypáno od štědrého Hušáka, když tak dlouho kryli jeho rozhazování. A příspěvek ze státního rozpočtu to opravdu nevyřeší bez rozdílu, kdo tam bude sedět jako ministr. Tak mě napadá, že kdyby byly odňaty dávky nepřizpůsobivým, kterým by nakonec nezbylo jiného než se přizpůsobit, tak ty by byly vynikajícím zdrojem právě pro profesionalizaci trenérů – zejména mládežnických, protože který trenér může vykonávat svoje zaměstnání a ještě několik hodin trénovat. Pak někde něco není v pořádku. Buď zanedbává práci, aby se připravil na tréning nebo zanedbává tréning nebo také oboje. Trenéři, kterým se podařilo uchytit někde na vrcholu, jsou placení na naše poměry poměrně dost dobře. Pár těch co pracují, jako osobní trenéři si také nežijí špatně. Ale i ti by si měli uvědomit, že jim někdo tyto jejich svěřence vypiplal od žáčků a měli by to být především oni, kteří by se měli zasadit o platy trenérů mládeže, protože bez nich by ani oni neměli své peníze. Docela mě baví, když některý z vrcholových sportovců vzpomíná na svého mládežnického trenéra s láskou. A kolik jsi mu dal za to, že tě vypiplal a pracoval s tebou zadarmo a umožnil ti, aby sis vydělal takové peníze, jako si teď vyděláváš? Přišel jsi za ním a řekl jsi: „Trenére, věnoval jste mi mnoho let, abych se dostal na vrchol, tady máte např. sto tisíc a užijte si to“. Nevím o žádném takovém případu a ještě určitě dlouho vědět nebudu. Solidní sponzoři se od nás odvracejí, protože zjišťují, že sport je shnilá žumpa, kde mizí peníze, které se ke sportovcům vůbec nedostanou a skončí v kapsách „funkcionářů“ pro které se sport stal jenom výhodným byznysem. Když si jenom vybavím jména jako Pelta, Hušák, Károlyi, Berbr nebo Danková a jiní a jiní, tak se mi chce zvracet. A oni tam prostě sedí, seděli a budou sedět. /V to poslední doufám. / Chybí nám sport na základních a středních školách, univerzitách i učilištích. Většina nejlepších světových sportovců pochází právě z líhně základních, středních a vysokých škol. Tím směrem bychom měli jít a nikoliv ještě snižovat hodiny tělesné výchovy na školách. Ruší se sportovní školy a gymnázia. Když tak procházím městem, v době školního roku a sleduji školáky jdoucí na tělocvik, mám z toho velmi špatný pocit. Jejich postavy vypadají jako kuželky. Zadky jak štýrský valch ručičky jako stébla trávy a v nich co myslíte – chytré telefony a tablety. Jsou často nemocní, ve škole často chybí a proto ani jejich školní výsledky nejsou nijak oslňující. Pamatuji se na dobu, kdy jsem chodil na základní školu, tělesná výchova byla v průměru třikrát do týdne. Těšili jsme se na ní a ani se nám nechtělo zpět do třídy. Byli jsme zdatní, lezli jsme po stromech, hráli fotbal, házeli „šutrama“, byli venku od rána do večera, pili vodu ze zahradní hadice a z potoků, když byla žízeň. Když někdo upadl a odřel se, počůral si to a hrálo se dál. Modřiny ani nepočítám. Když jsem se někde popral a přišel domů s monokly nebo s nosem od krve, táta se jenom zeptal, zda jsem vyhrál, a když ne, dostal jsem „záhlavec“ ještě od něj. Když v tělocviku někdo spadl a udělal si modřinu, dostal “vynadáno“, že je nešikovný a to se potom příště snažil, aby učiteli a kamarádům ukázal…. Pamatuji na sportovní hry základních a středních škol ve všech možných sportovních odvětvích na školní týmy, neustálé soutěžení v jakémkoliv sportu. Škoda dnešní generace je o mnoho a mnoho ochuzena. Dnes se k modřině volá sanitka, odřenina je na helikoptéru, a zlomenina by se měla léčit minimálně na Chicago hope. Učiteli, kterému se přihodilo, že se žák v jeho hodině zranil, sníží plat, případně mu neprodlouží smlouvu, neboť rodiče si stěžovali na „ nesprávný přístup“. Někteří rodiče totiž školu sponzorují a za to požadují různé výhody, úlevy pro jejich školáka a nejlepší podmínky pro něj. Ostatní mu závidí a ve snaze se vyrovnat jeho opovržlivému jednání k učitelskému sboru činí to samé, avšak již bez podpory sponzorů. Končí proto s různými důtkami či dokonce snad vyhazovem ze školy. No to snad již dnes ne, když mají tak málo žáků a studentů. Přál bych si, aby se naše země vrátila tam, kam ve sportu patří, tedy na vrchol, aby se k nám jezdili ostatní učit, jak to mají dělat, jak tomu bylo dříve. Kdysi tomu tak bylo a já doufám, že zase bude. Copak to však jde, jak by řekl farář Otík - s tímhle materiálem!!!
