Mým chodcům a tedy i mně.

Mám to štěstí nebo neštěstí, že jezdím ráno do práce autem a odpoledne se z ní stejným prostředkem i vracím. Mezitím chodím také pěšky za různými pochůzkami setkání, s klienty a podobně a jsem tedy zároveň chodcem. Nemohu říci, že bych s chodci a řidiči byl nějak zvlášť spokojen.

Jsem-li totiž řidič, samozřejmě mi vadí chodci, o nichž jsem přesvědčen, že nemají nic jiného na práci, než mi těsně před autem vstupovat do vozovky. Vstoupím-li na přechod pro chodce, zdá se mi, že mě každý řidič chce přinejmenším nabrat na kapotu a vést s sebou.

Znovu jsem se tedy otevřel zákon 361/2000 Sb. v platném znění a jal jsem se studovat záludnosti vztahů řidičů a chodců. Popravdě není to zrovna nic složitého.

Již § 4 říká, že všichni účastníci silničního provozu, tedy jak řidiči, chodci, cyklisté jezdci na zvířatech apod. se musí chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovali život, zdraví, nebo majetek svůj nebo ostatních nepoškozovali životní prostředí atd. O dalším psát netřeba.

Co nám tedy chce zákonodárce říci? Chovejte se k ostatním tak, jak byste chtěli, aby se oni chovali k vám!!! Řidič nadává na chodce a po vystoupení z auta nadává na řidiče a naopak. Jak rychle se názor mění. Pozoroval jsem to sám na sobě, až mi došlo, že se chovám jako rozdvojená osobnost.

Na druhé straně co je to tou absolutní předností chodce na přechodu.

V § 5 odst. 1, písm. h) se nařizuje řidiči snížit rychlost nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce pokud tak učinili řidiči jedoucí stejným směrem. Není zde ale řečeno, že již chodec přechází vozovku nebo zcela jasně signalizuje, že přecházet hodlá. Pravděpodobně se tedy má na mysli, že každý přechod je rizikový a je třeba věnovat mu, při přibližování k němu, zvýšenou pozornost. Bohužel však, pokud má vozovka více než jeden pruh a řidič zastaví v jednom jízdním pruhu, řidiči v dalším jízdním pruhu v pohodě pokračují v jízdě. Neuvědomují si, že když např. zastaví nákladní vozidlo, nemůže vědět, proč vozidlo zastavilo a zda tam není nějaké nebezpečí nebo nepřechází vozovku chodec.

Zákonodárce však šel v povinnostech řidiče ještě dále, když mu nařídil, nesmí omezit ani ohrozit chodce, který přechází pozemní komunikaci nebo který zjevně hodlá přecházet. Sdělení když přechází je jasné, ale co je to hodlá přecházet? Skupina žen, které začnou klábosit na hranici chodníku a vozovky, rozhazují rukama a chudák řidič, aby si domýšlel, co mají dámy vlastně za lubem. Nebo naše milá mládež středoškolského typu, která utvoří souvislý proud osob řidiči navzdory neuvědomujíc si, že jejich případní potomci se budou následně chovat stejně a nadávajícími se stanou záhy oni.

Zdálo by se tedy, že vlastně, že chodec je pánem dopravy. Ovšem jenom zdánlivě. Povinnosti chodce upravuje § 53 a následující citovaného zákona. Konkrétně v § 54 se chodci ukládá povinnost, že nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem.

Ano a zde je tedy odpověď na otázku, jak je to s absolutním právem přednosti chodce. I chodec musí rozlišovat, zda blížící se vozidlo bude schopno zastavit či nikoliv. Mohlo by se totiž stát, že vozidlo dobrzdit nestačí a chodce zraní. Potom by mu jeho absolutní právo příliš mnoho nepomohlo.

Jednou se mi opravdu stalo, že mi bez rozhlížení do vozovky doslova vběhla jakási dáma v klobouku a pravděpodobně jenom shodou okolností jí moje vozidlo nesrazilo. Protože se ve mně vařila krev vystoupil jsem z vozidla a „dámu“, která měla patrně dojem, že jí …..nesmrdí, jsem oslovil s tím, zda je jí život milý. Odpověděla mi, že má přece absolutní přednost. Opáčil jsem jí, že co jí bude platná absolutní přednost, když zemře nebo bude ležet několik měsíců v nemocnici. Odpovědi jsem se nedočkal.

Co tedy závěrem? Zkusme se k sobě chovat ohleduplně a uvědomme si, že chodci jsme častěji než řidiči a že auto je přece jenom pevnější než chodec a že pobyt v případném vezení nebo zrovna ze zážitků, na které by člověk rád vzpomínal, natož se jím někde chlubil.  A když jako řidič nadávám chodci, vlastně tak nadávám i sám sobě, protože sáhněme si všichni bez rozdílu do svědomí, kdo z nás se někdy nechová jako ona rozdvojená osobnost?